Martina Klubuse jsem poznal díky organizaci, ve které se sdružují lidé s duševní nemocí. Za nějaký čas jsem se od něj dozvěděl, že napsal knížku Deník malého sebevraha. Protože mám zájem o tvorbu lidí s duševní nemocí, chtěl jsem se s knížkou seznámit a napsat o ní pár odstavců. Objednal jsem si ji na webu www.bookla.cz .
Je znát, že si autor s knihou hodně vyhrál po stylistické stránce a jeho slovník je velice bohatý. Kniha má velmi příjemnou a na konci i pozitivní atmosféru. V průběhu čtení jsem získal pocit, že nemá úplně vyrovnanou úroveň - některé části mne nadchnuly, jiné mne oslovily trochu méně. Několikrát mne napadla otázka: je rodina hlavního hrdiny skvělá, nebo spíše komplikovaná?
Líbil se mi edukativní rozměr knihy. Nebyla jen o příběhu mladého člověka, který se několikrát pokusil o sebevraždu. Na konci se čtenáři mohou seznámit s mnoha lidmi a organizacemi v jejich okolí, kteří jim mohou pomoci, pokud se ocitnou v jakýchkoliv psychických potížích. Edukace navíc není násilná - je spíše jemná a využívaná jen v okamžicích, kdy přirozeně pasuje k příběhu.
Sám jsem získal z knihy pocit, že negativní zkušenosti člověka posilují. Autorova zkušenost se šikanou ve škole a následné depresivní stavy mi připomněly myšlenku, která se u mne poprvé rozvinula v souvislosti s covidem: že peklo vytvořené vlastní hlavou bývá mnohem intenzivnější než peklo, kterému čelíme ve vnějším světě.
Lidé nedotčení psychickými potížemi se v knížce mohou dozvědět, jak probíhají běžné dny v psychiatrických nemocnicích / na psychiatrických odděleních. Ke konci se v knize objevuje zajímavý motiv fénixe, který vstává z popela - možná s ním mohl autor pracovat o něco více.
Čtenář s duševní nemocí může v příběhu najít různé situace a pocity, které prožíval podobně. V Česku i ve světě existuje řada autobiografických knih, tato je zčásti jedinečná tím, že se zabývá příběhem člověka, který zápasil s duševními problémy již v dětství.
Martinu Klubusovi jsem položil pár otázek.
Známe se z organizace, která na středních školách provádí kurzy v rámci konceptu Blázníš? No a!. Jak svou roli a svůj přínos v této organizaci vnímáš?
V organizaci pracuji už 3 roky. Jsem rád, že během školských dnů mohu s dětmi ve školách hovořit o duševním zdraví a nemocích. Věřím, že se teenageři i díky mě a našemu preventivnímu programu dozvědí více informací o tom, jak se daná onemocnění projevují, jak jim předcházet a kdo jim v budoucnu nabídne pomoc, když ji budou potřebovat. Zároveň jsem jako učitel AJ schopen vést preventivní programy i v angličtině.
Co je hlavním poselstvím, které bys chtěl knihou sdělit?
Chtěl jsem popsat, jak nemoc vzniká, jaký je její průběh, jak se léčí. Důležité je, že příběh má dobrý konec, který ukazuje, že i v té největší temnotě je možné opět najít cestu ke světlu. Dodatky ke knize pak čtenářům nabízejí rady a seznamy kontaktů, které jim mohou pomoci duševní nemoc překonat.
Kniha je tak trochu i mozaikou, byl to autorský záměr?
Ano, byl to záměr. Základ knihy tvoří prosté vyprávění životního příběhu. Jenže každá kapitola má na začátku báseň, píseň, definici nebo dokument, který se vztahuje k jejímu tématu. Mým cílem nebylo jen popsat děj, ale i to, jak se v dané situaci psychicky nemocný člověk cítí a co prožívá.
Jaký je to pocit držet v ruce svou vydanou knihu?
Je to krásný pocit, protože má tříletá poctivá práce se vyplatila, přestože jsem mohl jako učitel na základní škole psát knihu pouze ve volném čase. Teď doufám, že se o knize dozví více lidé a že jim třeba i pomůže.
Jak jsi na tom s plánovanou druhou knihou? Máš potom i další plány, třeba i nějakou sbírku básní?
Vzhledem k tomu, že pracuji na plný úvazek jako učitel angličtiny a dějepisu na základní škole a píši ve volném čase, bude chvíli trvat, než vyjde další kniha. Ale ano, mám v plánu druhý, třetí a možná i čtvrtý díl. V současné době se chci věnovat také psaní sci-fi a fantasy povídek, románů i básní. Mám rozepsaný román, který má už přes čtyři sta stránek a stále není ani zdaleka dokončený. Stejně tak chci vydat sbírku povídek, v šuplíku mám tři básnické sbírky a jednu další právě připravuji. Myslím si tedy, že práce mám na příštích deset až dvacet let dost.
Kvůli nemoci i zkušenostem - myslíš že je tvůj dospělý život nějak jiný než u ostatních? Co si nyní myslíš o hesle „když nejde o život, jde o hovno“?
Můj život je určitě jiný. Kdybych v 11 letech neonemocněl, byl bych pravděpodobně úplně jiný člověk, nebo bych onemocněl později. Já si ale říkám, že je nakonec dobře, že jsem onemocněl. Získal jsem díky tomu neocenitelné zkušenosti, které mi pomáhají v psaní a v mé lektorské činnosti. Díky své minulosti mohu nyní pomáhat těm, kteří to potřebují. Pokud jde o to heslo, já mám jiné: "Ať se děje co se děje, hlavně že je mír."
Jak vnímáš svou současnou diagnózu - schizoafektivní poruchu? U mě si někteří doktoři také myslí, že trpím spíše schizoafektivní poruchou. Sledoval jsi nástup této “nové” diagnózy?
Schizoafektivní porucha na mě celkem sedí. Trpím úzkostí, depresí a vztahovačnými až paranoidními myšlenkami, což schizoafektivní poruše odpovídá. Ale nikdy jsem neviděl halucinace ani neslyšel hlasy, takže schizofrenii nemám.
O své diagnóze jsem se dozvěděl při své třetí návštěvě dětského oddělení PN Opava v roce 2003, ve kdy mi bylo patnáct let. Předtím jsem měl diagnózy "depresivní porucha" nebo "úzkostně depresivní porucha". Myslím si ale, že schizoafektivní porucha na mě sedí lépe. Jak už to ale bývá, žádného člověka nelze na 100% zaškatulkovat do jedné konkrétní diagnózy.
Úryvek z knížky:
"...Dalších 13 let se u mě sebevražedné myšlenky téměř vůbec neobjevily, takže se dá říct, že moje léčba byla nakonec úspěšná. Bohužel to trvalo dlouho, než se mi povedlo se z těch největších problémů dostat.
Od patnácti do osmadvaceti let jsem úspěšně složil maturitu, a to dokonce navzdory očekávání mé matikářky s vyznamenáním, dokončil jsem vysokou školu, získal magisterský titul a začal učit na základní škole a zažil spoustu dalších úspěch i neúspěchů v česku i v zahraničí.
Našel jsem si povolání, které mě živí a životní cíl, který mí dává smysl existence..."
