Velikonoce – období roku, které spojuje věřící i ateisticky smýšlející populaci. A proč? Všichni oslavujeme znovuzrození – nový život, někteří jen v podobě probouzející se přírody, jiní i ve vzkříšení Krista. Oslavujeme konec zimy, chladu a zmaru – to vše je nahrazeno novým bytím v koloběhu života celého vesmíru.
Symbolem ateistických Velikonoc jsou vajíčka, kuřátka, malí zajíčci, beránci (i když ti jsou důležitým symbolem také ve křesťanském světě 😊) nebo pomlázka upletená z čerstvého probouzejícího se proutí.
Symbolem křesťanských Velikonoc je kříž. I v naší době, která o náboženství mnoho nedbá, se s tímto znamením stále setkáváme: na chrámových stavbách, na významných místech a budovách, v polích u Božích muk, na hřbitovech, v mnoha domácnostech a na zlatých řetízcích zdobících šíje žen i mužů, na hrobech, nad lékárnami, na záchranných vozech, nad stanovištěm lékařů... Co vlastně znamená kříž?
Kříž byl znám a užíván ještě dříve, než byl posvěcen tajemstvím smrti Božího syna. Označoval důležitá místa. Hle, zde se cos pamětihodného stalo. Zde někdo zahynul, jiný unikl, zde někdo věčným spánkem odpočívá.
Kříž, ať už v jakémkoli tvaru, byl vždy především setkáním dvou směrů, vertikály a horizontály, odjakživa spojovaných s dimenzemi ducha (vertikála) a těla (horizontála). Podstatným na tvaru kříže bylo právě setkání a tajemství. Vždyť v běžné zkušenosti máme vepsáno, že na křižovatkách cest se setkávají osudy a my stojíme před rozhodnutím, kterým směrem se dál vydat. Ne náhodou, ale s intuitivní jistotou, bylo písmeno x vybráno za označení neznámé v rovnicích.
Kříž historicky známe například z Kalvárie, z kopce, kde byl ukřižován Ježíš. Jeho známějším pojmenováním je Golgota, což je v překladu lebka, kterou kopec tvarem připomíná.
U kříže na Kalvarii stojíme před bodem, do něhož jakoby vše směřovalo a odkud je možno odvinout veškerý smysl a pochopení každého života. Tvar kříže obsahuje veliké poučení. Pozemská horizontála, přesně vymezená a zřetelně kratší, jako by byla duchovní silou vynášena do výše po neomezené vertikále kořenící v zemi a vztahující se k nebi. Její potřeba pro vznik kříže je ovšem nutná. Čistá vertikála je toliko kůl. V určitém bodě se musí duchovní prostor rozevřít v náruč horizontály, aby mohlo vzniknout znamení lásky.
Toto velké a všeovládající tajemství kříže se zjevuje teprve, když byl kříž použit jako míra člověka, když byl přiložen jako zkouška životní opravdovosti k údům Syna Božího, který sám sebe nazýval Synem člověka. Pohled na kříž zachraňuje ve chvílích, kdy nás pokřivenost tohoto světa a naše vlastní bolesti drtí až k smutku smrti.
Takové hledění na kříž však vyžaduje odvahu. Vidíme totiž pravdu o sobě, kterou máme přijmout. Nejenom, že se nám objeví mnohé naše nedostatky, ale můžeme zahlédnout i své hrozné podoby. Při pohledu na kříž vyvstává před námi celá kalvarská scéna a mění se v jakési zrcadlo. Poznáváme se v něm. Jednou v bolestí strnulé postavě apoštola Jana, jindy v hořekující Maří Magdaléně a opět jindy třeba ve sprostotě biřiců.
Ať patříme k té či oné skupině obyvatel našeho světa, všechny nás děsí tělesná smrt a právě Velikonoce nám dávají odpověď, nebo alespoň nabízí světýlko naděje, že touto smrtí nic nekončí, ale vše naopak začíná.
