Před plným propuknutím psychózy nemocný obvykle projde premorbidní a prodromální fází. Premorbidní fáze se odehrává předtím, než se dostaví první příznaky nemoci. Může se projevovat od dětství, ale v takovém případě jsou její příznaky většinou stabilní a neomezující. Výrazná je následná prodromální fáze, u člověka se často projeví zhoršeným fungováním.
Raná (prodromální) fáze duševní poruchy přináší příznaky, které se mohou postupně zhoršovat. Patří mezi ně sociální stažení, ztráta zájmů, uzavřenost, zhoršení prospěchu ve škole či pokles nálady. Dále také poruchy spánku, pocity úzkosti, změny v myšlení a řeči. Tato etapa nemoci začíná v pubertě a může trvat až pět let. Existují ale také typy psychóz, které nastoupí rychle a nečekaně. Tedy: rozvoj duševní nemoci může být buď náhlý nebo může být postupný.
Prodromální fáze si často mohou všimnout lidé v těsné blízkosti člověka, u kterého se duševní porucha objeví. Ti také mohou významně napomoci při navedení blízkého k první pomoci, což může být důležité: čím dříve se totiž podaří rozvíjející se psychotický proces zachytit, tím lépe. Je pak možné zmírnit dopad nemoci na celkový život člověka.
Pokud se pacient včas dostane do ambulantní péče, získá mnoho z hlediska kvality života. Zůstává ve svém přirozeném prostředí, určitou měrou se sám podílí na své léčbě, snaží se pracovat na změnách ve svém životě, které by mu usnadnily momentální situaci… Hledá podněty, jak svůj zdravotní stav pozitivně ovlivnit. Při včasném zákroku nemoc přinese menší riziko sebevraždy, kratší dobu hospitalizace. Také je posléze méně pravděpodobný rozvoj následných atak. Nemoc nemusí ovlivnit pacientovo pozdější sociální či pracovní fungování, jeho studijní aktivity.
Pokud se pacient včas dostane do ambulantní péče, získá mnoho z hlediska kvality života. Zůstává ve svém přirozeném prostředí, určitou měrou se sám podílí na své léčbě, snaží se pracovat na změnách ve svém životě, které by mu usnadnily momentální situaci… Hledá podněty, jak svůj zdravotní stav pozitivně ovlivnit. Při včasném zákroku nemoc přinese menší riziko sebevraždy, kratší dobu hospitalizace. Také je posléze méně pravděpodobný rozvoj následných atak. Nemoc nemusí ovlivnit pacientovo pozdější sociální či pracovní fungování, jeho studijní aktivity.
Existuje ovšem několik důvodů, proč nemoc není léčená hned zpočátku. Pacient sám má pocit, že se jedná o přechodné období; příznaky, které jsou skutečné, nebere jeho okolí vážně a často ani jeho ošetřující lékař; pacient sám se obává stigmatizace ze strany okolí, bojí se přiznat svou duševní nepohodu a podrobit se zdravotnické intervenci.
