Napsala Evka Sysalová
Představení
Dobrý den, jmenuji se Evča a chci vám povyprávět můj příběh plný bolesti a nejistoty. Nejprve se vám představím. Je mi 24 let a narodila jsem se v Chomutově. První tři roky jsem žila v Kojeneckém ústavu v Mostě. Asi se ptáte proč?
Veselé děvčátko
Byla jsem velice veselé děvčátko
Všechno se mi dařilo
Vypadalo to, že není se mnou nic
Od desíti let přišel strach ze tmy.
Do té doby jsem se ničeho nebála
Tehdy přišel ten zlom
V sedmé třídě se to změnilo
Začala jsem být smutná a uzavřená do sebe
Děti se mi začaly posmívat
Tehdy se ozvala má jinakost
Měla jsem ráda jiné věci
Oblékala jsem se jako kluk
Stříhala jsem se jako kluk
Moje maminka to nezvládala psychicky. Stalo se ji totiž něco ošklivého, otec je neznámý. Poté mne adoptovala rodina, která mě odmala vedla k Bohu. Bydleli jsme v krásné přírodě, procházela jsem se hezkýma loukama.
Jenže to tam vůbec neklapalo. Byla jsem hodně plačtivá a agresivní. Podle názoru některých se tam ke mne nechovali moc hezky, nedávali to. Tak mě vrátili zpátky do jiného ústavu a tam jsem byla pár týdnů.
Poté si mě vybrala pěstounská rodina. Opět mne přivítaly louky a krásná příroda. Bydleli jsme v Podhůří Beskyd. Přijali mě s otevřenou náručí. Bylo nás v té době osm dětí. Vypadalo to, že je se mnou všechno v pořádku. Ale co se nestalo, přišla agresivita ve velkém měřítku. Tak jsme zkoušeli psychiatra.
Při mé první návštěvě jsem se hrozně bála a plakala jsem. Měla jsem hrozný strach. Jako první diagnózu mi doktor určil ADHD a hysterii. Moje první léky byly Ritalin, Rorendo a protiaden. Ten lék Rorendo mi nesedl. Pořád jsem ale byla nebojácné a usměvavé děvčátko. Jenže ve třetí třídě se to změnilo.
Byli jsme se školou na bazéně, a když jsme se vrátili, našla jsem na lavici dopis. Jeden kluk mi napsal ošklivý dopis. V něm uvedl, že mě zabije. Matně si pamatuji, že mě musela třídní učitelka odvést domů a od té doby jsem se začala bát tmy.
Kvůli strachu jsem nebyla schopná vynést koš. A co bylo nejhorší? Sestra mi s kamarádkou posílaly dopisy, že mě zabije Samara. A já jsem se začala bát ještě víc. Strach mě pomalu paralyzoval. Bála jsem se hororů a všech strašidelných filmů a začalo peklo.
Pro mě to znamenalo pocit beznaděje. Pocit, že se nemám na koho obrátit. Neměla jsem tehdy východisko. Jediné, co mi ,,pomáhalo" byla sebelítost a dušení špatných pocitů v sobě. Jako každé dítě jsem chtěla být přijatá a dělala jsem různé věci. Myslela jsem si, že mě spolužáci brali a měli mě rádi, ale opak byl pravdou.
Všechno se v šesté třídě obrátilo proti mě. Začali se mi smát a nadávat. Začali mě nesnášet. Ale uvědomuji si, že jsem byla nezralá a udělala jsem spoustu blbin.
Šikana
Od sedmé třídy se začaly oběvovat pocity méněcenosti a pocity jinakosti.
Začala jsem si ubližovat, a často mi bylo špatně od žaludku.
Od osmé třídy jsem začala brát antidepresiva
Neměla jsem se ráda
Nenáviděla jsem se za to, že jsem odlišná
Po základce jsem začala chodit na střední
Bylo to tam lepší
V druháku jsem uvěřila v Boha o prázdninách
Ale začátkem školního roku jsem začala mít propady
Brečela jsem
Poslouchala jsem metal
Ubližovala jsem si
V létě byla moje první hospitalizace v Třinci
Byla jsem zatím hospitalizovaná pětkrát
Minulý rok jsem začala mít disociativní záchvaty
V sedmé třídě mě už skoro nikdo ve třídě nebral vážně. Byla jsem zoufalá, začala jsem být dost depresivní. Ubližovala jsem si a uzavřela se do sebe. Začalo mi být blbě od žaludku.
Se sedmou třídou začalo fyzické i psychické ubližování.
Moc mi nikdo nevěřil, jen rodiče :) a za to jsem jim vděčná. Všechno to vyvrcholilo tím, kdy mi jeden kluk hodil na nos atlas a mě se spustila krev z nosu. Rodiče šli do ředitelny a začalo se to konečně řešit. Všechno se to nakonec vyřešilo mým přechodem do jiné školy.
Myslela jsem si, že to bude jiné a taky bylo, ale problémy, ty šly se mnou.
Dělala jsem stejné chyby, ale učitelé byli jiní. Ti mě podrželi. Sice jsem moc kamarádů v té době neměla, ale někdo tu pro mne byl.
Přešla jsem na střední školu. Mohla jsem začít znova. Ze začátku jsem dělala chyby, ale přece jen se něco změnilo. Začala jsem více hledat vyšší smysl života. Proč žít? Proč tu jsem? Pokládala jsem si podobné otázky….
Všechno co se stalo na základce na vás zanechá stopy. Každé vyřčené slovo ovlivňuje vaši budoucnost.
V druháku jsem upadla do depresí. Vůbec mi nebylo dobře. Řešila jsem to způsobem, který nebyl správný.
Porucha a já
Mám Hraniční poruchu osobnosti
Asi si říkáte, jak se s tím dá žít
Ale dá, je to někdy těžké.
Není to jen těžké pro tebe, ale hlavně pro okoli
Máš výbuchy vzteku a řežeš se
No prostě děs
Pak jsi zavřený skoro deset týdnů na psychiatrii
Je to těžké, ale dá se to.
V té době jsem byla pořád v bludném kruhu sebelítosti, smutku, úzkosti a strachu.
Snažila jsem se to nějak řešit nesprávným způsobem. Ubližovala jsem si, poslouchala hudbu,která mě ničila ještě více. Četla věci, které mi nepřinášely radost. Tyto věci: hudba, a články mě oddělovaly od přátel, od radosti.…
