Napsaly Ledovky

Z  Ledovek, magazínu organizace Ledovec, vybíráme zajímavý rozhovor s vedoucí odborného sociálního poradenství, s Radkou Fau. Nejnovější číslo, ze kterého je tento článek, vyšlo v závěru roku 2019. Najdete ho na adrese http://www.ledovec.cz/novinky-ledovec/item/168-11-cislo-ledovek.

Rradka Fau byla dříve, jak sama říká „profesí mimo mísu“. Rozumějte, má technické vzdělání na strojní průmyslovce v Mostě, v dívčí třídě, která byla připravována jako administrativní podpora pro průmyslový sever. Nakonec, po přestěhování do Plzně, nejdéle pracovala na Úřadě práce, naposledy jako pracovnice pro kontakt se zaměstnavateli, kde se starala o poskytování příspěvků na chráněné dílny. Dlouho pro ni byl úřad “spolehlivý živitel“, zejména když zůstala sama na výchovu dvou synů. Pro práci s lidmi, jak postupně zjistila, „má talent a baví ji“. Pozice na úřadě také práci s lidmi předpokládala, ale direktivní přístup celé organizace jí připomínal „boj s větrnými mlýny“. Radka začala současně při zaměstnání studovat sociální práci na Mauritzovce a čekala na svoji příležitost...

Co se stalo, že jsi přišla do Ledovce?
Kamarádka Míša z Ledovce se mi zmínila o výběrovém řízení a řekla: „Tak pojď k nám, tam je to dobrý!“ Nevzali mě sice hned napoprvé, ale napodruhé a do nově vznikajícího terénního týmu sociální rehabilitace. Dodnes jsem trochu hrdá na to, že jsem byla u počátků terénní práce
na Ledovci. Pro mě to byla radostná svoboda v končící éře „původního starého Ledovce“. Jsem moc ráda, že jsem to zažila ještě aspoň na chvíli. Tu vzácnou atmosféru... naladění... nastavení.

A pak?
o několika týdnech se na mně projevilo, jak je přímá práce s lidmi náročná. Tady prostě nemůžeš pracovat s člověkem a mít od něho „odstup“. Na každý poradě nebo supervizi se mi chtělo brečet, ozývala se moje vlastní zranění, hlavně z dětství..., ale ty má většina z nás, ne? Bez snad doslova mateřské péče Martiny Hanzlíčkové, mojí tehdejší šéfové, a bez dlouholeté podpory psychoterapie bych tu nemohla zůstat.
     Přivlastnila jsem si pro svůj neustále probíhající proces „úzdravy-obrody“ Martinův výraz „oboustranná sociální rehabilitace“. Podle mě se prostřednictvím kontaktu s lidmi v přímé sociální práci „léčí“ každý, kdo má s Ledovcem něco společného. Jinými slovy - je jedno, jestli je to člověk, který tu hledá pomoc nebo jestli je to pracovník.

Co ti při práci pomáhá?
Zvládat náročnou práci mi hodně pomáhají kolegové. Tady se neříká o člověku nic „za rohem“. Když se to někdy stane, víme, že je někde chyba. Cením si taky toho, že můžeš říct jakýkoliv názor, že tady není nic špatně... naopak, je vítáno dělat „skopičiny“ a vymýšlet něco nového. Když myslím na svoje spolupracovníky, napadají mě výrazy jako: respekt a přijetí, všechno je v pořádku, nasloucháme ti. Jsem ráda, že to platí i mezi kolegy, nejen směrem k lidem přicházejícím zvenčí. Určitě to zní pateticky, ale já to prostě takhle mám.     Myslím, že tahle ledovecká atmosféra je také to, co lidi na Ledovci drží. Protože, co si budeme povídat, finanční odměna není závratná (a hlavně dříve nebývala). Pro nejednoho z nás to hlavně dříve bývalo o tom, že jsme si bez jiné finanční podpory v rodině, nemohli dovolit pracovat v sociálních službách...

Co tě baví, jak odpočíváš, kde bereš sílu?
Neumím si představit život bez svojí zahrady. (A hned se chlubí:) Právě teď ještě z vlastní sklizně vyrábím měsíčkovo-konopnou mast. I když jsem si myslela, že odpočívám a nabírám sílu právě činnostmi, které miluju, stalo se, že jsem si, skrze pátrání po tom, co se ve mně všechno nachází, tzv. hrábla vloni do své psychiky hlouběji, než jsem mohla zvládnout. Musela jsem pak zůstat čtyři měsíce doma. Díky tomu teď dobře vím, jaké to je, když mi klient řekne „nemůžu číst, nespím, nemůžu mezi lidi, dělá se mi špatně v MHD...mám depresi, život mi nedává smysl“. Je to opravdu něco jiného, když s člověkem „soucítíte“ anebo když „víte, jaký to je“. A to jsem si jen „smočila palec“ v tom, co lidi někdy musí překonávat. U mě jsou to hrdinové! A mít za spolupracovníky peery, považuju osobně za ten nejprospěšnější nápad na Ledovci a ve službách podporující lidi s vlastní zkušeností s duševním onemocněním vůbec...

Co tě charakterizuje?
Že mám víc štěstí než rozumu a vždycky se nějakým řízením osudu dostanu mezi lidi, kteří jsou pro mě výzvou a inspirací, i když je to někdy náročný, pořád někoho dohánět. Naposledy mě hodně pobavila říkanka Daniely Fišerové:
Povídá kozoroh kozorohu:
Když se tak dívám na oblohu,
zatoužím občas podobat se Bohu,
vím, že to nelze, dělám však, co mohu.

Co si pod službou odborné sociální poradenství můžeme představit? Kdo ji vyhledává?
Nápad oddělit poradenství od ostatních služeb, zejména budoucího CDZ, je skoro dva roky starý a podoba služby, jaká je nyní, začala vznikat na začátku 2019.
 Služba je určená dospělým lidem s vlastní zkušeností s duševním onemocněním, nebo jejich blízkým a známým a také mladým od 16 let, když se to týká vzdělávání. Poskytujeme ale také základní poradenství úplně pro všechny, takže vlastně může přijít kdokoli s čímkoli a
nemusí zkoumat, zda k nám patří. Dost často pak zkoumáme spolu, kam se dále obrátit, to také patří k naší poradenské službě.

Služba je tedy velmi nízkoprahová. Je anonymní?
Může být i anonymní. Je také zdarma. Bez objednání jsme tu pro lidi v pondělí a ve čtvrtek, ostatní dny probíhají předem naplánované schůzky. Můžeme s člověkem spolupracovat i telefonicky, nebo po domluvě za ním někam přijet, tzn., schůzky nemusí nutně probíhat jen na Ledovci.

Kdo v týmu pracuje, z jakých profesí je tým složen?
Celkový úvazek služby je něco málo přes jeden a dělíme se o něj tři sociální pracovnice, spolu se mnou Klára Vyletová a Monika Firstová. To je výhodné kvůli zastupování v době nemoci nebo dovolené a pro pokrytí pracovní doby během celého týdne.
     Kromě setkání s námi třemi mohou lidé využít i setkání s odbornými konzultanty: psychiatrem, konzultantkou pro oblast zaměstnávání, a také máme konzultanty pro oblast vzdělávání, tedy pro mladé lidi, kteří se s onemocněním či potížemi setkají v době studia.

Jak svůj tým vnímáš?
Kláru vidím jako kolegyni s velkým rozhledem a množstvím různých pracovních zkušenost. Dobře se orientuje v sociálních systémech. Navíc je pořád pozitivně naladěná, vzbuzuje v lidech důvěru a ti se jí pak rádi svěřují. Udělá hodně práce za krátký časový úsek.
     Moniku vnímám jako pečlivou a spolehlivou. Snaží se chaosu v naší kanceláři dávat nějaký řád. Často se dívá na věci z jiné strany než já a ptá se a tak mě nutí přemýšlet. V nepřehledných situacích zachovává rozvahu. Její dar je umění telefonického rozhovoru a také jí „sedí“ rozhovory s klienty, kdy je třeba trpělivě vyslechnout těžký osobní příběh.
     Jako velkou oporu vnímáme všechny Štěpánku, se kterou pracujeme na nové metodice služby. Jinými slovy - ptáme se samy sebe, proč děláme to, co děláme, právě takhle a ne jinak a to nás hodně baví.

 A jak vidíš v týmu sebe sama?
Svoje místo vnímám tak, že jsem propojovatelka toho všeho. Mám ráda, když jdou věci lehce a když jsou karty na stole. Mám raději ty situace, kdy má moje práce praktické výstupy, ale myslím, že si na výsledek spolupráce umím i „počkat“. Takže se vlastně docela doplňujeme.
 A musím zmínit jednu momentální radost: Máme za sebou první supervizi s Ivanem Úlehlou. Doufám, že to s námi nějakou dobu vydrží.

Moc Vám to přeju, ať vydrží on i Vy!
Děkuju za rozhovor.

Copyright © 2020 - Spolek KOLUMBUS