Jindra Janů zvládla svou zkušenost s duševní nemocí. Díky tomu může pomáhat lidem s podobnými problémy. Ráda pomáhá i zvířátkům, hodně se zaměřuje na psy.
Na Facebooku se snažíte pomáhat opuštěným zvířatům, sdílíte o nich informace. Jak byste popsala svůj vztah ke zvířatům? Není pro vás taková aktivita emočně náročná?
Pro mne to není emočně náročné, naopak, dělá mi to dobře, zvláště když vidím úspěch své práce. Například sdílím příspěvek o opuštěném pejskovi a někdo si ho pak adoptuje, to mám vždy velkou radost. I proto to dělám. Zvířátka, hlavně psy, kočky, koně, mám moc ráda.
Máte nějaký úspěch z poslední doby v této oblasti?
Když jsem nedávno sdílela nabídku jednoho útulku, natrefila jsem tam na jednoho pejska, který byl moc podobný tomu, který umřel mé dceři před rokem nebo dvěma. Poslala jsem jí to, ona z něj byla nadšená a bude si jej adoptovat. Chtějí pro něj jet až na Slovensko, tedy 400 kilometrů od Brna. Z toho, že zachráníme dalšího pejska, budu mít velmi dobrý pocit.
Pomáhají podle vás psi zlepšit lidem psychickou kondicí?
Ano, občas se v televizi i na internetu dozvídám, že zvířata (kočky, psi, někdy třeba i prasátka) pomáhají lidem, že ten kontakt se zvířetem působí dobře. Moje druhá vnučka chodí za koníky na takzvanou hipoterapii, která jí pomáhá. Trávit čas s koňmi ji hodně baví.
Působíte jako pacientská důvěrnice ve Spolku Kolumbus, co taková profese znamená?
Chodíme s mojí kolegyní do psychiatrické nemocnice v Černovicích jako bibliokurýrky, přinášíme tam knihy a časopisy. Těší mne, že tam přineseme něco, co se pacientům možná bude líbit, co jim možná pomůže. Jednou týdně se scházíme na Starobrněnské, tam máme volnočasové aktivity, při kterých se scházíme s našimi klienty, pacienty. Jsem ráda, že se pravidelně vídáme, navzájem si děláme radost, popovídáme si, občas zajdeme i na nějakou výstavu, na procházku po Brně, …
Jak vnímáte smysl své práce?
Pomáhám lidem s duševním hendikepem, aby se cítili lépe, aby nebyli jenom schovaní doma. Vytáhnu je do centra Brna, na procházku, do divadla a tak. My je aktivizujeme, navzájem se podporujeme, hecujeme, a to třeba přes Messenger. Je fajn, když sdílíme zájem o kreslení. Snažíme se podpořit lidi, aby byli aktivní.
Vy se tedy zabýváte výtvarným uměním.
Mne už od dětství bavilo malování a tvoření, tehdy jsem malovala vše, na co jsem se podívala – třeba pejsky. Nebo jsem namalovala televizní hlasatelku, která se mi líbila, namalovala jsem její róbu, účes. Studovala jsem střední pedagogickou školu v Litoměřicích, kde jsme měli všechno možné, i výtvarnou, tělesnou nebo hudební výchovu. Všestranná jsem byla už od dětství.
Učila jste v mateřské škole, jak na to vzpomínáte?
Někdy mne pedagogika bavila méně, jindy více, mezitím jsem vyzkoušela i jiné profese. Ráda jsem s dětmi tvořila podle mého nápadu nebo podle toho, s čím přišly samy. Pak už jsem z toho ale byla vyčerpaná, byly i jiné rodinné starosti, takže jsem to ukončila a začala jsem se věnovat výhradně sama sobě. Vrátila jsem se k malování, k té své zálibě, která hodně pomáhá, když člověk má třeba smutek a potřebuje se z toho vymalovat. Já osobně se ale snažím malovat optimistické obrázky. Odjakživa jsem měla ráda barvy, takže mé obrázky byly většinou vždy barevné.
Můžete přiblížit vaši nejčastější nebo nejoblíbenější výtvarnou techniku?
Já osobně mám nejraději akryl, ten mi vyhovuje nejvíce, jindy maluji pastely, nedávno se mi jeden obraz povedl olejem. Nakreslila jsem i obrázek psa, který zemřel mé nejstarší dceři. Bylo mu čtrnáct let. Byla jsem z toho smutná, obrečela jsem to, potřebovala jsem se z toho vymalovat.
Věnujete se i jinému umění než výtvarnému?
Píšu básničky, začala jsem ve svých šestnácti letech. Na střední škole jsme měli poetický kroužek, vystupovali jsme spolu s vojáky z posádky v Litoměřicích. Chodili jsme přednášet i do Domova důchodců, už tehdy mi to dělalo dobře. Člověk byl mezi staršími lidmi a dělal jim radost. I k tomu jsem se v důchodu vrátila, sepsala jsem první sbírku básní Elixír lásky, kterou jsem si sama vydala. Všechny knížky jsem rozdala a teď vlastně mám v elektronické podobě druhou sbírku básní, kterou bych chtěla vydat v letošním roce. Beru to jak svůj závazek, chci to nechat vytisknout a zase to asi rozdám.
Máte nějaké dílo, které považujete za svůj největších úspěch?
Nejvíce hrdá jsem na svůj obraz, který mi visí nad gaučem, je to obrázek moře ve Španělsku a bylo to vystaveno v Místodržitelském paláci v Brně. Na ten jsem nejvíce pyšná. Namalovala jsem i hezčí obrázky, ale tohle dílo považuju za svůj největší úspěch a jsem na něj opravdu hrdá. Také si dosti cením, že jsem vydala dvě sbírky básní.
Myslíte si, že by lidé s duševní nemocí měli tvořit?
Určitě ano, měli by tvořit. Mohli by malovat nebo třeba pracovat s hlínou, psát básně, povídky. Já si myslím, že to lidem s duševními problémy rozhodně pomáhá, můžou se z toho zkusit „vymalovat“. Potkala jsem se s lidmi, kteří měli různá traumata, což bylo v dílech vidět, někdy to ale byly nádherné kousky.
