Další den naší stáže v Bergenu, v organizaci ALF, jsme se potkali se studenty ročního kurzu pro budoucí peery, tedy lidí se zkušeností s duševní nemocí, kteří již dosáhli úspěchu na cestě k zotaveni a mohou tak pomáhat dalším. Mohli jsme s nimi krátce diskutovat a poznat chod jejich školy. Právě společně pracovali na svých závěrečných esejích... blížil se konec jejich studia, v červnu se stanou peery, získají certifikát MB.
V Norsku mohou peeři pracovat v mnoha různých oblastech, například na radnici, v neziskových organizacích, ve zdravotnictví. Mohou pomáhat lidem s duševní poruchou hospitalizovaným v nemocnicích, mohou se zabývat pomocí uživatelům drog, aktivizovat postižené a pomáhat jim s náplní volného času…
Zajímavé je také to, že vzdělávání peerů trvá v Norsku asi rok, zatímco u nás trvá školení peer konzultantů jen pět dní. Nesmím ale zapomenout, že alespoň příprava profesionálních peer lektorů na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě taky trvala kolem jednoho roku.
Jak studium probíhá?
Vzdělávání označované zkratkou MB probíhá vždy od srpna do června následujícího roku. Několik měsíců před začátkem každého ročníku vybírají lidé z pořádající organizace ALF lidi s duševní nemocí, kteří se stanou profesionálními peery. Zájemci vyplní formulář (viz příloha) a poté absolvují interview. Celkově vždy vyberou kolem dvaceti budoucích studentů, uchazečů přitom bývá přes šedesát(nepřijatí uchazeči se opakovaně hlasí ke studiu v následujících letech). Mezitím se uzavírá předchozí ročník.
Studium má několik částí. Na začátku studia si studenti vytvářejí „akční plán“, podle kterého v průběhu roku postupují. Tento plán má individuální a pracovní část. Podporu při vytváření a dodržování akčního plánu zajišťuje supervizor.
Teoretická výuka probíhá ve dnech pondělí – úterý – středa a trvá 4,5 hodiny. Této výuky se většinou neúčastní všech dvacet studentů, protože jsou někteří z nich na pracovní stáži.
Studenti se při teoretické výuce dozví informace o tom, jak svou práci dobře vykonávat. Zabývají se například tím, jak si udržet hranice při práci se svými klienty (jak tady říkají: se členy organizací). Především, jak být osobní, ale nesdělovat přitom ryze soukromé informace. Další součástí studia je praxe v některém sociálním zařízení, která trvá dva měsíce. Často si studenti vybírají taková, ve kterých by chtěli v budoucnu pracovat.
Studenty jsme navštívili při práci na závěrečné fázi vzdělávání – při psaní eseje. Přesto se nám moc hezky věnovali, mohli jsme s nimi diskutovat a zjišťovat podrobnosti o detailech z jejich studia.
V esejích, které mají být o rozsahu tři tisíce slov, se měli zamyslet nad peerskou rolí a využít poznatky, které získali v průběhu celého studia (v praktické i teoretické části). Práce na esejích probíhá velmi originálním způsobem. Všichni studenti jsou v jedné učebně, která disponuje počítačem, knížkami, sešity, psacími potřebami a každý pracuje na svém textu. Mohou mezi sebou volně diskutovat a vzájemně si poskytovat inspiraci. Studenti se obvykle naučí mnohem více, když o svých myšlenkách, informacích a poznatcích hovoří s ostatními. Skupinová práce je efektivním způsobem výuky. Samozřejmě musí být závěrečný text promyšlený.
Po schválení závěrečné práce sezačínají domluvat pracovní úvazky s novým zaměstnavatelem, třeba tam, kde měli praxi. Mohou začít rozvíjet svou peerskou kariéru. Škola má v otázce uplatnění absolventů vysokou úspěšnost, podle studentů až sedmdesát procent absolventů nalezne uplatnění. Přitom aby bylo všechno v pořádku, aby ALF získal finance na vzdělávání dalších studentů, stačí, aby uspělo padesát procent absolventů.
Co jsme se ještě dozvěděli?
Při komunikaci s lidmi v organizaci ALF jsme se dozvěděli několik dalších zajímavých věcí. Během studia dostávají studenti finanční podporu od NAV (Úřad práce a sociálního zabezpečení.)
MB studenti nás informovali, že v norské legislativě je definována úloha odborníků, jejichž odbornost je postavena na zkušenosti. Zákon uvádí, že lidé pracující v oblasti péče o duševní zdraví musí také jednat v souladu s postojem ‚odborníků na základě zkušeností‘. Asi se nedá říci, že by třeba doktoři poslouchali peery na slovo, ale i taková legislativa je krokem vpřed. U nás jsme v tomto boji na začátku – někteří peer konzultanti jsou sdruženi do pracovní skupiny, jejímž cílem je zakotvit v zákoně takové povolání.
V Bergenu jsou velmi napřed i v porovnání se zbytkem Norska. Takové intenzivní zapojení peerů jinde v zemi příliš nemají. Studenti také uvedli, že je pro ně důležité držet se dvou základních konceptů: používání silných stránek (tedy aby lidé s duševní nemocí rozvíjeli své dovednosti a nacházeli uplatnění, které silným stránkám odpovídá), a zotavení (nalezení smysluplného života i přes omezení, která způsobuje nemoc).
Odborník ALFu Kurt Vildgren nám řekl, pro mé přemýšlení velmi podstatnou, myšlenku: „Pokud se část peněz, které se vynakládají na zdravotnictví, věnuje na prevenci, může vést taková investice k tomu, že vlády uspoří veliké peníze, které by jinak musely věnovat na zdravotnictví.“
V této souvislosti mne napadlo, že u nás založil zajímavý lékař Tomáš Šebek Ministerstvo zdraví, které se chce zaměřit ne na nápravu situace, kdy už někdo nemocný je, ale na prevenci, na to, aby lidé vůbec drahou pomoc lékařů nepotřebovali.
A myšlenku lze podle mne rozvinout ještě dál. Pokud se část peněz, která se investuje třeba právě do zdravotní péče o lidi s duševní nemocí věnuje rozvinutí jejich potenciálu a silných stránek, opět získají veřejné rozpočty více peněz. Nejen protože bude péče o tyto lidi levnější (budou zotaveni, jejich psychika bude silnější a budou třeba potřebovat méně častou hospitalizaci), navíc přinesou do rozpočtu více peněz na základě své ekonomické činnosti.
