Jindřich Jašík dokázal najít cestu ze schizofrenie, cestu ke zdraví bez nutnosti užívat prášky. O své zkušenosti s tímto úspěchem se podělil v knize Cesta ze 
schizofrenie. Snaží se pomáhat stejně diagnostikovaným lidem, kteří nechtějí preventivně užívat psychofarmaka do konce života. Momentálně navštěvuje akreditovaný kurz metody Open dialog.
Píšete, že jste si prošel tím nejhlubším peklem. Myslíte, že Vám tato zkušenost dala něco přínosného? Já si po nemoci více cením věcí, kterých jsem si předtím nevážil.
Metaforu s nejhlubším peklem použil ve svém doslovu Pjér la Šéz. Osobně bych se neodvažoval tvrdit, že moje zkušenost by se dala obecně považovat za nejhlubší peklo.
Já bych to definoval spíše tak, že jsem spadl na své absolutní dno a z perspektivy absolutního dna jsem si, stejně jako Vy, začal vážit věcí, které jsem dříve považoval za samozřejmé. Řekl bych, že zpočátku jsem dokonce toužil po tom, nad čím jsem dříve ohrnoval nos.
Myslíte si, že Vaše kniha může prospět všem lidé s duševní nemocí? Nebo se ti těžce nemocní se svou situací musí smířit?
Věřím tomu, že může prospět všem, ale současně si uvědomuji, že to se nikdy nestane. Prospěšná bude těm, kteří jsou ochotní pro své zotavení projít hlubokou sebereflexí, což není cesta pro každého. Nejsme zvyklí měnit své životní postoje. Obecně jsme naučení považovat za prohru, když zjistíme, že se v něčem mýlíme. Z toho důvodu je poctivý proces vlastní sebereflexe velmi bolestivý, protože při něm zjišťujeme, že neznáme pravdu ani sami o sobě.
Pokud těmi těžkými máte na mysli například dlouhodobě hospitalizované pacienty, které už systém odepsal jako chronické, pak naději na uzdravení vidím, ovšem s pravděpodobností malého zázraku.
Může podle Vás s psychickou nemocí pomoci i klasická psychoterapie?
Pokud se bavíme o pomoci s uzdravením, pak nám nic jiného než nějaká forma psychoterapie ani nezbývá. Je všeobecně známo, že současné léky jsou zaměřené na tlumení symptomů nemoci. Neexistuje medikace, která by dokázala nemocného uzdravit. Proto se mluví o dobře zaléčených pacientech, ale ne o lidech, kteří potřebují pomoc se zotavením. Přeji si, aby nejrůznější formy psychoterapie, mezi které řadím i Open dialog, hráli v léčbě duševních onemocnění čím dál větší roli.
Jaký je Váš názor na alternativní metody, jako jsou rodinné konstelace, návrat do minulých životů, reiki apod.?
V tomto se ztotožňuji s přístupem Hearing Voices, který říká, že cokoli danému člověku pomáhá žít spokojenější život, je dobré.
Nakolik podle Vás ovlivní možnost úzdravy to, jestli v tuto možnost pacient věří nebo ne?
Naprosto zásadně. Když někdo bude například chtít porazit svoji závislost na alkoholu, cigaretách nebo kávě, jakou bude mít asi šanci, že uspěje, pokud ani on sám nebude věřit, že se mu to podaří? A já osobně považuji duševní nemoci za mnohem silnější soupeře než závislosti, takže víra ve vlastní úspěch by měla hraničit téměř s přesvědčením.
Není to psychicky náročné, svěřit se se svými vnitřními procesy? V úvodu například publikujete svou závěrečnou lékařskou zprávu...
Konkrétně lékařská zpráva se dostala do knihy až pár dní před vydáním. Nakonec jsem ale rád, že tam je. Nejhorší okamžik pro mě bylo sdílení projektu ze startovače na mém facebookovém profilu. V té chvíli jsem věděl, že se o mé diagnóze dozví opravdu téměř každý, koho znám. Než jsem začal psát knihu, tak jsem to řekl jen své přítelkyni. Během psaní, snad pro zvykání si na novou situaci pár nejbližším lidem z mého okolí, ale většina byla po zveřejnění velmi překvapená. Pro mě chvíle velké nejistoty, ale nakonec jsem byl až překvapený z podpory, která přišla. V každém případě bych nemohl psát svoji knihu a současně se nesvěřit se svými vnitřními procesy. Věděl jsem, že jdu s kůží na trh a o tom to celé bude, takže jsem s tím psychicky srovnaný.
V knize kritizuje také to, když se lidé s duševní nemocí povyšují nad běžnou společnost. Setkal jste se s tím osobně?
V knize narážím na to, že někteří lidé mají po propuštění z léčebny tendenci k názoru, že oni jsou zdraví a nemocní jsou všichni ostatní. S tím se setkávám poměrně často.
Považuji to za stejně nadřazující se chování, jako když se normální společnost povyšuje nad blázny. Vůbec mi však nejde o to něco nebo někoho kritizovat.
Tento svůj pohled uvádím zejména kvůli zamyšlení nad tím, zda je vůbec možné být zdravý, pokud všechny okolo sebe (i ty, kteří mě vychovali) považuji za nemocné.
Uvádíte, že mozek je pozměněn špatným vnímáním reality, a pokud se toto napraví, opraví se i mozek. Věříte že i věda časem najde správný přístup ke změně vnímání reality?
Věda už dnes potvrzuje například to, že psychoterapie je schopná měnit mozkové sítě podobným způsobem jako antipsychotika. Začínáme objevovat neuroplasticitu mozku nebo epigenetiku. Za to jsem rád, protože ještě před pár lety by byl můj názor jen pro smích.
Máte nějakou zpětnou vazbu od lidí, kteří podle knihy pracovali na své psychice a stejně jako Vy uspěli?
Kniha byla vydána v lednu tohoto roku, takže na takovou zprávu si ještě pár let počkám. Těším se na to, až přijde, protože teprve v té chvíli budu vědět, že kniha splnila svůj účel.
Ovlivnil Váš přístup ke schizofrenii i sféra soft skills, otázky životní motivace, tak jak to představuje například knížka Konec prokrastinace?
Přiznám se, že jsem si musel vygooglit, co znamená soft skills a knihu Konec prokrastinace jsem nečetl, ale ano. Emoční inteligence přímo souvisí se sebereflexí, motivace je to, co tahá lidi ze dna a konec prokrastinace znamená převzít zodpovědnost za svůj život. Všechny tyto věci považuji za stěžejní a já je našel v jednom balení u hudebníka jménem Suvereno. Díky němu jsem měl o motivaci i dostatek seberozvojových informací postaráno.
