Bloggerka Edna Nová aktuálně připravuje vydání knihy Ženy z Bohnic, mapující příběhy dvanácti pacientek Bohnické psychiatrické léčebně. Nová si přála, abychom ji charakterizovali slovy: „Blázen, magor, psychouš. Její život krom elektrošoků v Bohnicích zahrnuje vztahové držkopády, bohémský život v polosquatu či těhotenství, které kompletně celé strávila v posteli. Na UK v Praze vystudovala sociální práci a udělala si výcvik v krizové intervenci. Pracovala mimo jiné jako hajzlbába, manuální otrok v tiskárně, hlídačka dětí, osobní asistentka u dětí se zrakovým či mentálním postižením. Poté zakotvila v něčem, co by obecně nazvala jako „poradenství pro problémové rodiny“, což byl bez nadsázky džob snů. Momentálně svou (ne)pozornost věnuje malé dceři. Píše blog a čte.“ Přečtěte si rozhovor o knize a dalších jejích aktivitách a zkušenostech.
Co Vás navedlo na myšlenku napsat knihu Ženy z Bohnic?
Chtěla jsem psát. Jenže málokteré téma se mi zdálo dostatečně zajímavé a nosné. Nejdříve jsem přemýšlela o zaznamenání jen mého příběhu “zbláznění”, ovšem to mi přišlo žalostně málo vypovídající, “jen deníček”. S mou blízkou přítelkyní Lenkou Vernerovou jsme na nápad Ženy z Bohnic přišly během našeho společného dýchánku s dětmi… Začala jsem zachycovat příběhy ostatních pacientek z Bohnic, zatímco Lenka coby talentovaná animátorka vytvořila ilustrace, portréty všech dvanácti žen.
Jakou podobu bude mít kniha, jak budete s tématem žen z Bohnické nemocnice pracovat? Půjde o literaturu faktu, nebo beletrii, … ? Budou ženy představeny postupně nebo najednou?
Jedná se o beletrii, která je inspirovaná skutečnými událostmi. Každá Žena má svůj medailon, ve kterém je představen její příběh. Většinou zahrnuje důvody hospitalizace, osobní historii, charakterové rysy. Ženy jsem se snažila chránit, tudíž hodně věcí je pozměněno, ilustrace neodpovídají skutečným podobám žen atd.
Nakolik jste popsala skutečné příběhy žen a nakolik se jedná o Vaši kreativitu?
Ty ženy existují. Ovšem ne doslovně tak, jak je představuji v knize. V Bohnicích se “příběhy utrpení” často opakují, deprese je stále stejná, jen se odehrává v trochu jiných kulisách.
Vedete si blog. Je psaní knihy podobné psaní blogu, nebo je třeba pracovat jinak? Jak je to s obtížností obou typů psaní?
Vedu vážně-nevážný blog o všem kolem mě. Kniha naproti tomu zachycuje jedno důležité téma. Na knize jsem pracovala intenzivněji, přepisovala každou větu, po dopsání ji ihned přečetla má kamarádka bohemistka, která mi dala velmi podrobnou zpětnou vazbu, vychytala případné chyby. Tudíž doufám, že na knize je znát ta péče, které se jí dostalo.
Myslíte, že Vám psaní pomáhá vnitřně zpracovat prožité zkušenosti?
Ne. Zkušenosti jsem měla již zpracované. Naopak mi přijde, že nemám dar psát o nezpracovaných věcech, neboť text pak postrádá nadhled. Kdybych psala Ženy z Bohnic přímo v Bohnicích, tak by se jednalo o plačtivou, sebelítostivou slátaninu. Text vznikl pět let po prožité zkušenosti v Bohnicích.
Máte už plány na nějakou další knihu, nebo se zatím zaměřujete pouze na Ženy z Bohnic?
Stále nad další knihou uvažuji, hledám téma. Zkušenost s touto knihou ukázala, že málokdo chce číst čistou fikci, nečtenáře k fikci nepřitáhnu. Tudíž zřejmě opět něco, co vychází z prožitého.
Jste zpětně ráda, že jste se rozhodla knížku vydat na webu Pointa.cz? Doporučila byste portál i jiným lidem, kteří uvažují o vydání vlastní knihy? Mohou si knihu lidé koupit i v běžných knihkupectvích?
Když jsem se dozvěděla, jak to ve světě vydávání knih chodí, tak Pointa byla má první volba. Neboť obvyklý proces je zdlouhavý, člověk čeká měsíce na jakékoliv vyjádření ze strany nakladatele. Plus není “seriózní” rozeslat knihu všem nakladatelům, je třeba hezky postupně oslovovat jednotlivé subjekty. Tudíž celý proces zabere klidně několik let.
A já chtěla knihu vydat hned teď. Na Pointě se mi právě líbilo, že distribuuje knihy do běžných větších knihkupectví jako je například Luxor.
Během procesu příprav jsem ovšem byla poměrně naivní. Nečekala jsem, kolik času mi zabere ona “crowdfundingová kampaň”. Myslela jsem si, že se to “nějak samo” vybere. Velký omyl, vážně velký, musela jsem se hodně angažovat, napsat stohy e-mailů, oslovit mnoho organizací, webů… Vystoupit ze své komfortní zóny a jít do DVTV.
Ale rozhodně bych Pointu doporučila!
Jsou podle Vás psychické potíže u žen v něčem odlišné oproti těm mužským?
Myslím si, že částečně ano. Ovšem nejsem úplně schopná zformulovat, v čem jsou odlišné. Co je však jasné; je větší stigmatizace mužů s duševním onemocněním… Jen když chlap pronese “mám depresi”, tak je to vnímáno s mnohem větším despektem než u ženy, neboť muž je přece “ten silný”.
Ale důvod, proč píši jen o ženách je dán také praktickou stránkou věci: v Bohnicích jsem se setkala jen se ženami. Pavilony jsou zde striktně děleny na mužské a ženské, tudíž jsem mnoho mužů nepoznala.
Chcete knihou pomoci k osvětě v oblasti duševního zdraví? Aby lidé měli menší předsudky vůči lidem, které bolí duše?
Před napsáním knihy jsem byla přesvědčena, že se o duševním onemocnění mele stále dokola, že kniha nemůže nic nového přinést. Další můj omyl. Ty předsudky jsou stále velké. Lidé mají své pomýlené představy. Stále zaznívá názor, že antidepresiva jsou drogy. Těhotná žena na antidepresivech je nezodpovědná hyena.
Píšete, že jste prožila tristní zkušenost pěti měsíců v psychiatrické léčebně. Co se Vám hlavně na způsobu fungování psychiatrických nemocnic nelíbí?
Byla bych ráda, kdyby většina velkých psychiatrických nemocnic zanikla. Kdyby pacienti nebyli izolováni od jiných nemocných, tudíž každá nemocnice by měla i své oddělení psychiatrie (mnohé mají, ano, vím). Plus posílení ambulantní a terénní péče, kdy vznikají Centra duševního zdraví, ovšem terénní psychiatr stále není věcí běžnou.
V Bohnicích jsou žalostné pokoje po 10-12 pacientech. Nedostatek psychologů, kdy se ráno napíšete na sezení s psychologem, ale není jisté, zda se k němu opravdu dostanete. Jedna žena mi vyprávěla, že musela z Bohnic odejít po týdnu, neboť by jí z její středně těžké uvrhly do nějakých pekelných hlubin těžké deprese.
Myslíte, že Vám zkušenost s duševní nemocí něco dala?
Ano. Duševní nemoc mi vlastně jen dala. Propad na dno mi přenastavil hodnoty, odklonil mě od hnaní se za “domnělými úspěchy”. Teprve po těžké depresi jsem začala tak nějak svobodněji žít.
