Fotografie: Kolektiv Nesladim
Linda Dušková (*1988) je režisérka, dramaturgyně a pedagožka na KALD DAMU. Kromě projektů s Kolektivem Nesladim pracuje na českých divadelních nezávislých scénách, například ve Studiu Hrdinů nebo pro festival francouzského divadla Sněz tu žábu. Dlouhodobě spolupracuje s divadelním prostorem Anis-Gras le lieu de l'Autre ve francouzském Arcueil. Příležitostně se věnuje překladu z francouzštiny. V rozhovoru se věnuje tvorbě Kolektivu Nesladim, který se zabývá otázkami duševního zdraví.
Tvoříte mezinárodní divadelní projekt zaměřený na hry o duševním zdraví. Kde jste získali inspiraci k vytvoření takového divadelního souboru? Je v zahraničí nějaký podobný kolektiv?
Kolektiv jsme založily s mou kamarádkou a kolegyní, produkční Lucií Špačkovou, bezprostředně po mém návratu z Francie. Při společné diskuzi nad tématy, které nás v oblasti divadla dlouhodobě zajímají, jsme dospěly až k destigmatizaci duševního zdraví. Určující bylo především srovnání přístupu k psychickým poruchám v České republice a v zemích západní Evropy. Třeba ve Francii je běžné chodit k psychologovi, podobně jako chodíme třeba k zubaři. Dokonce tam zdravotní pojišťovny proplácejí třikrát až pětkrát do roka návštěvu psychologa (bez zkoumání jakéhokoli důvodu). U nás se ale v širší veřejnosti setkáváme spíš s nedůvěrou a se zlehčováním typu "nepotřebuješ psychologa, běž si prostě zaběhat". A to se nám zdá opravdu nebezpečné. Problematika duševního zdraví by měla být součástí běžné konverzace, neměla by s sebou nést žádné zatížení nebo předsudky. Z takového úhlu pohledu by mělo být jedno, jestli člověka bolí noha nebo duše. Duševní poruchy s sebou ale většinou nesou spoustu stereotypních představ a strachu z okolí a my bychom rádi přispěli k tomu, aby se tento pohled změnil. Za současných pandemických okolností se navíc téma duševního zdraví přímo dotýká stále více lidí, a to dospělých i dětí.
Nevím o tom, že by v zahraničí existoval vyloženě divadelní kolektiv zaměřený na destigmatizaci duševních poruch, ale je to dost možné, určitě existují organizace, které se tématu snaží pomoci skrze umění.
Mají Vaše představení vícejazyčné verze, nebo jsou jen v češtině? Proč jste se tak rozhodli?
Pro inscenaci Dům bez spánku se právě v tuto chvíli připravují anglické titulky, pokud se nám to podaří i u dalších projektů, určitě o to budeme stát. Naše iniciativa skutečně cílí na co nejširší publikum, nechceme se uzavírat, nechceme limitovat některé divácké skupiny.
Z jakého důvodu považujete divadelní formu za dobrý způsob, jak dělat osvětu v oblasti duševního zdraví?
Divadlo je hodně komunikativní umění, umožňuje a dokonce potřebuje přímou interakci, dialog s divákem. Myslím, že je to ideální forma k vyvolání a vedení diskuze, a o to přesně nám jde. Aby duševní zdraví nepatřilo mezi společenská tabu, ale aby se o něm na veřejnosti otevřeně a zcela běžně mluvilo.
Spolupracujete při přípravě her na konkrétní témata také s lidmi, kterých se týkají?
Ano. Naše projekty se zakládají na dokumentární tvorbě. Při práci na nové inscenaci nejprve začínáme fází rešerší, kdy se setkáváme s lidmi, kteří danou poruchou trpí nebo mají s vybraným tématem osobní zkušenost. Sbíráme jejich výpovědi, které později slouží jako základ stavby inscenace. Paralelně s těmito rešeršemi o tématu diskutujeme také s psychology a psychiatry, snažíme se získat solidní povědomí i o odborné stránce tématu.
Mají členové Vašeho týmu sami nějaké zkušenosti s psychickými potížemi?
Ano.
Máte nějakou pozitivní odezvu od Vašich diváků, že jste je třeba navedli správným směrem, jak pečovat o vlastní duševní zdraví?
Po každém představení Domu bez spánku následuje debata s lékaři a s tvůrčím týmem. V rámci těchto diskuzí často získáváme pozitivní feedback, ať už od diváků, kteří se nad tématem spánkových poruch nikdy nezamysleli, nebo od těch, kteří některou z poruch trpí. Pozitivní odezva, které si velmi ceníme, přišla například z komunity narkoleptiků, kteří na projektu ocenili hlavně snahu změnit stereotypní zobrazování narkolepsie.
