Mgr. Alexandr Kasal je výzkumníkem Národního ústavu duševního zdraví a doktorandem na FSV UK. Zaměřuje se především na problematiku sebevražednosti a možnosti prevence. Kromě výzkumné práce koordinoval vznik Národního akčního plánu prevence sebevražd pro roky 2020–2030. Na související otázky se ho zeptal redaktor Petr Salamon.
Je národní akční plán nějak propojen s reformou psychiatrie? Vytváří se týmy včasné intervence, můžou i ty nějakým způsobem pomoci?
Určitě ano, týmy včasné intervence zachycují závažná onemocnění v jejich časných fázích nebo ještě před propuknutím. Kromě snahy pozitivně ovlivnit další průběh onemocnění multidisciplinární týmy, které včasnou intervenci poskytují, navazují spolupráci s dalšími službami a pracují i s rodinou. Všechny tyto složky včasné intervence mají klientům pomáhat v tom, aby jim bylo co nejlépe a v tom smyslu určitě působí preventivně i pokud se bavíme o problematice sebevražednosti.
Čím je to způsobeno, že sebevražda je druhá nejčastější příčina smrti náctiletých. Můžou za to nešťastné lásky, nebo třeba neúplné rodiny, či problémy ve škole?
Zde bohužel nemáme data, která by nám umožnila zcela správně odpovědět. Dílčím důvodem bude i skutečnost, že s rozvojem zdravotnictví a vyšší bezpečností klesá úmrtnost z ostatních příčin. A dospívání vždy bylo náročným obdobím a věci, které zmiňujete jsou s ním spojeny a jistě mohou mít vliv i na výskyt sebevražedných myšlenek, sebepoškozování nebo i sebevražedné jednání.
Vydali jste také Situační analýzu prevence sebevražd v České republice. Byla tam nějaká informace, nějaká statistika, která Vás překvapila?
Překvapila mě právě skutečnost, že sebevraždy jsou po dopravních nehodách druhou nejčastější příčinou úmrtí u mladých ve věku 15-24 let. Dále také poměrně vysoké počty hospitalizací pro záměrné sebepoškození, kolem 3 000 ročně, kdy nejvíce hospitalizací z těchto příčin je opět u dospívajících a mladých dospělých, zejména dívek (a nejčastěji je hospitalizace pro záměrnou otravu). Zde možná překvapí, že velká část záměrných otrav je provedena léčivy s obsahem paracetamolu, což je běžně dostupné léčivo a zde vyvstává otázka, zda se nezasadit o nějakou regulaci, jako ve Spojeném království, kde se jim zmenšením balení analgetik podařilo snížit počet sebevražd.
Jsme první země bývalého východního bloku, ve které bylo vytvořeno něco na způsob NAPPS. Máte už informace, první signály, o tom, že Váš počin inspiruje důležité aktéry v dalších zemích?
Ano, už jsme posílali podkladové materiály kolegyni z Estonského ministerstva sociálních věcí. Jen bych ještě opravil, že nejsme úplně sami, řadu opatření pro prevenci sebevražd zavedlo v letech minulých také Maďarsko, i když si nejsem jist, zda ve formě národní politiky.
Podpořila vytvoření NAPPS nějak i světová zdravotnická organizace? Například finančně, organizačně, odborně … ?
Ano, WHO nám velice pomohla, za což jí patří veliké poděkování. Na projekt poskytla finance, které nám umožnily zajistit překlady dokumentů nebo třeba zorganizování setkání s Národní pracovní skupinou. Navštívila nás i profesorka Ella Arensman z WHO Collaborating Centre při univerzitě v Irském Corku, která nám poskytla cennou zpětnou vazbu.
V oblasti duševních nemocí existují růné mýty, například že schizofrenici jsou agresivní a nebezpeční. Existují nějaké mýty i v oblasti sebevražd, které by stálo za to vyvrátit? Napadá mne třeba informace, že kdo o vlastní sebevraždě mluví, nikdy ji nespáchá. Je to pravda?
V této oblasti je celá řada mýtů, které působí škodlivě. Jedním z nich je ten, který jste správně zmínil. Pokud někdo hovoří o sebevraždě, není vhodné to brát na lehkou váhu. Podobně škodlivým mýtem je přesvědčení, že když se někoho, o koho se obáváme, zeptáme, zda náhodou nepřemýšlí nad sebevraždou, tak tímto aktem zvýšíme riziko. Opak je pravdou, takový člověk, pokud skutečně uvažuje o tom, že by mu bylo lépe, kdyby nežil, dostane možnost si o všem promluvit, což může vést k úlevě a třeba i k vyhledání další pomoci.
Náš portál se snaží progresivně informovat o důležitých záležitostech duševního zdraví. Můžeme udělat něco pro to, abychom úsilí o snižování počtu sebevražd podpořili?
Myslím, že přesně takové aktivity přispívají k destigmatizaci duševního onemocnění a zvyšují pozornost věnovanou duševnímu zdraví v české populaci. Důležitá je také osvěta o problematice, kde vás mohu odkázat na naše materiály, které jsou i moc hezky graficky zpracované: „Naučte se rozpoznat varovné příznaky rizika sebevraždy“, „14 bodů pomoci při riziku sebevraždy“ a rozsáhlejší „Manuál pomoci při riziku sebevraždy“. Všechny je možné stáhnout a volně šířit.
