Světlana Soldánová vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor český jazyk - dějepis. Je jí 56 let, má tři dospělé děti, brzy bude babičkou. Ráda pracuje s lidmi a hledá řešení věcí zdánlivě neřešitelných. Byla jednou z prvních peer konzultantek u nás, nyní už několik let pracuje v Psychiatrické nemocnici Bohnice jako peer terapeutka na odděleních následné péče. Věří na zázraky i na to, že se píle a snažení vždy vrátí v dobrém, i když to někdy může trvat. Jejím mottem je: ‚nevzdávat se a věřit!‘ Přečtěte si rozhovor o postojích, názorech a zkušenostech této osobnosti.
Máte své webové stránky. Proč jste se rozhodla zveřejnit svůj příběh? Najdou tam čtenáři praktické rady, jak se svou nemocí zacházet?
Tyto stránky vznikly v začátečnickém zápalu v prvním roce mé práce na pozici peer konzultanta. Měla jsem velkou potřebu podělit se se světem o svou radost z toho, že mohu využívat své zkušenosti.
Stránky nejsou dokončeny, při jedné z psychotických atak jsem přišla o notebook, všechny své dokumenty a ztratila jsem tak přístup k webu. Nedávno jsem se na ně dívala a přišlo mi, že podstatné bylo řečeno, jen chybí aktualizace mého příběhu. Pro ty, které to zajímá, tedy dodatek: na podzim 2016 jsem se přestěhovala z Jeseníku do Prahy a nastoupila jako peer konzultantka do Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. V současné době kromě práce na odděleních následné péče dělám koordinátorku bohnických peerů, jsem členkou Transformačního týmu nemocnice a mám plno dalších aktivit. Po všech stránkách se mi daří, dokonce mám v Praze (po čtyřech letech evidence na ohlašovně v Jeseníku) trvalé bydliště. Po spolubydlení a podnájmu, kterými jsem si prošla, jsem si v letošním roce pronajala samostatný byt. Poté, co byla zastavena exekuce (coby pozůstatek doby, kdy jsem začala mít duševní problémy), mohu říci, že zažívám ve svém životě hojnost ve všech oblastech a tento stav označuji termínem zotavení.
Píšete, že jste dětství prožila v přírodě... Když máte psychické potíže, pomáhá Vám příroda i nyní?
Opravdu jsem se narodila obklopena lesy a stráněmi v blízkosti zříceniny hradu Kaltenštejn v malé vesnici na Jesenicku v blízkosti polských hranic. Dodnes mne toto prostředí okouzluje. Bohužel se sem už tak často nedostanu a tím, jak jsem zmlsaná krásou krajiny, kde jsem vyrůstala, si přírodu jinde (a obzvlášť v Praze) nedovedu vychutnat. Na druhé straně Psychiatrická nemocnice v Bohnicích, kde teď působím, je umístěna v příjemném parku se vzácnými vzrostlými stromy. Cestu do práce si proto užívám.
V minulosti jste se věnovala duchovním naukám… někteří psychiatři si myslí, že spiritualita může poškodit psychické zdraví člověka… co si o tom myslíte?
Nedovedu si představit život bez duchovního růstu a duchovní práce na sobě. Občas se stane, že nás duchovní cesta zavede do neprobádaných končin, které nás mohou pohltit. Jsem přesvědčena, že psychické potíže a obzvláště psychózy vždy souvisí s duchovním růstem a je jedno, zda si to člověk připouští, či ne.
Na svých webových stránkách se zabýváte Zotavením. Můžete stručně představit, co je podle Vás jádrem tohoto přístupu? Může být člověk na cestě zotavení a přitom užívat léky? Nějak si kvalitní život bez nich neumím představit…
Zotavení chápu jako zkvalitňování života v jeho nejrůznějších oblastech. Je to cesta, na kterou se vydáváme v okamžiku, kdy se rozhodneme, že nás naše duševní onemocnění nedostane, neskolí. Co se týče léků, je to velmi individuální, jsou lidé (a teď hovořím o zkušenosti s pacienty), kteří léky nakonec nepotřebují (i když v psychiatrické nemocnici se léky zatím předepisují automaticky) a jsou lidé (k nimž patřím i já), kterým jejich užívání zkvalitňuje život. Já sama jsem s léky hodně bojovala, několikrát jsem byla hospitalizována po jejich vysazení. Dlouho jsem byla přesvědčena, že mi brání v duchovním růstu, až se našla kombinace léků, se kterou jsem byla schopna se sladit. Vím, že je budu muset užívat "do smrti", protože však mám pocit, že jsem se svým životem v této chvíli spokojená, v ničem mi léky nepřekáží.
Byla jste jednou z prvních peer konzultantek u nás. Jak dnes vzpomínáte na tuto dobu, kdy jste měla minimum kolegů a pracovala jste na úplně novém poli?
Na začátky peerování vzpomínám ráda, zejména na stáž v Holandsku, na společná setkání s ostatními peery. Cítili jsme velkou zodpovědnost za to, jak využijeme příležitost, které se nám dostalo (a myslím, že tento pocit mají všichni, kdo se k nám přidávali a přidávají v dalších generacích peerů).
Obracejí se na Vás noví kolegové – peer konzultanti – když se potřebují u někoho inspirovat, naučit se, jak svou práci dělat … ? Zabýváte se předáváním zkušeností dále?
Své zkušenosti předávám ve Škole zotavení, kde vedu Skupinu pro zotavení a spolulektoruji kurzy Finance jako součást zotavení a Slyšení hlasů. Kurzy jsou určeny pro širokou veřejnost, ať už s přímou zkušeností nebo se zkušeností s nemocí někoho blízkého, či jiné zájemce. Kromě toho jsem vedla kurzy tvorby Osobních plánů zotavení v Dobrém místě, v organizaci, která realizuje projekt přípravy třiceti peerů v průběhu tří let. Své zkušenosti také zúročuji v Pracovní skupině pro zařazení profese peer konzultantů do platné legislativy. Skupina pracuje při MZČR. Jinak jsem součástí lektorského týmu, který připravuje nové peer konzultanty a vede kurzy pro pokročilé peery.
Zabýváte se tvorbou Osobních plánů zotavení. Můžete k tomu něco uvést, o co se jedná?
Jsem člověk, který svými životními zkušenostmi dospěl k názoru, že je dobré stanovovat si cíle a vytvářet plány. Že je velmi důležité oprášit své sny a přání a vytyčit si cestu k jejich naplnění. V prvním roce svého působení v Bohnické psychiatrické nemocnici jsem prošla školením v metodice CARe. Podstatou této metody je mapování přání a ambicí klientů/pacientů v osmi základních oblastech - v oblasti bydlení, práce a zaměstnání, volného času, učení se novým věcem, v oblasti zdraví, vztahů, péče o sebe a o ostatní a v oblasti pocitu bezpečí. Na takto vytvořený osobní profil navazuje stanovování cílů a dílčích kroků k jejich splnění. Metoda CARe používá ještě další nástroje práce s klientem/pacientem, mne však oslovil právě osobní profil a plánování. Jako správná peerka jsem oblasti rozšířila ještě o finance a oblast závislostí, přidala pojmenování silných stránek, zkoumali jsme také, jak na tom dotyčný je s nadějí, motivací ke změně, odvahou něco měnit, schopností riskovat a dalšími kvalitami důležitými pro zotavení. Proces mapování trval někdy i několik týdnů, šlo o to, co nejlépe poznat člověka, s nímž pracuji, a porozumět mu. V tuto chvíli mám zpracováno kolem čtyřiceti Osobních plánů zotavení. S malou výjimkou byli všichni "mí" pacienti propuštěni, a to i takoví, u nichž se o jejich návratu do běžného prostředí hodně pochybovalo. Takové propuštění je samozřejmě výsledkem spolupráce všech členů ošetřujícího týmu na oddělení, ale jsem přesvědčena, že Plány zotavení pacientům pomohly zorientovat se v tom, co si opravdu přejí, a uvědomit si své silné stránky, o které se pak mohli po propuštění opřít. Díky této své praxi mi bylo nabídnuto zapojení se do školícího týmu CARe a jezdím do Rychmburka, kde pomáháme s Implementací CARe v místním, teď už transformovaném Domově na cestě (původně DZR). Na kurzech CARe sdílím nejen vlastní příběh, ale také zkušenosti z práce se svými pacienty. V loňském roce jsem proškolila 75 zaměstnanců nemocnice v tvorbě tzv. Plánů psychosociální rehabilitace, které jsou metodikou CARe inspirovány.
Byla jste v kontaktu s organizací Zahrada 2000, která se nyní zabývá tzv. Otevřeným dialogem… je Vám tato metoda blízká?
Díky Zahradě 2000 jsem se v roce 2013 dostala na přednášku o Otevřeném dialogu v Brně. Pak už jsem šla vlastní cestou. K této otázce mohu jen říci, že na podzim zahajuji jednoletý výcvik v Otevřeném dialogu v Praze. Těším se, že rozšířím své způsoby práce s pacienty o nové rozměry.
Jak se pacienti Bohnické psychiatrické nemocnici v době koronavirové pandemie cítili, když byly zakázány návštěvy a čelili i jiným problémům? Dolehlo to na ně těžce?
Nemohu mluvit za všechna oddělení, ale na oddělení, kde jsem v tomto kritickém období působila, pacientky situaci zvládaly dobře. Asi největší problém představoval nákup cigaret, protože s omezením pohybu mimo areál nemocnice přišly pacientky o možnost jít si je koupit. Se svými příbuznými a přáteli udržovaly telefonický kontakt, nemocnice přijímala u hlavního vchodu balíčky, které se rozvážely po odděleních. Z tzv. existenčních důvodů se povolovaly propustky. Za úspěch považuji fakt, že v nemocnici bylo jen nepatrné množství nakažených a že se situace v nemocnici nevymkla kontrole.
