Napsala Věra Moravcová (organizace Péče o duševní zdraví)
Organizace Péče o duševní zdraví připravila u příležitosti výročí pětadvaceti let svého fungování publikaci plnou rozhovorů s lidmi, kteří byli pro organizaci významní. Z knihy vybíráme pro náš portál rozhovor s doktorem Janem Pfeifferem, který se významně podílel na rozvoji komunitních služeb pro lidi s duševní nemocí u nás.
Psychiatr Jan Pfeiffer viděl potřebnost péče o lidi s duševním onemocněním už od začátku svého působení v této oblasti trochu jinak než za zdmi velkokapacitních ústavů. Proto s pár dalšími lidmi založil první komunitní službu v ČR - FOKUS. Následně se zasadil o vznik a rozšíření dalších komunitních služeb, do kterých patří i PDZ. Nyní působí v různých evropských zemích jako expert na reformu péče o duševní zdraví a je velmi aktivně zapojen do reformy péče o lidi s duševním onemocněním v ČR. Rozhovor je tedy nejen o začátcích služeb pro lidi s duševním onemocněním, ale také o jejich budoucnosti.
Tím, že jste jeden ze zakladatelů vůbec první komunitní služby v ČR, zajímaly by mě ty začátky a historie...
Organizace Fokus letos slaví 30 let existence a tím i komunitní služby jako takové. Založení Fokusu bylo vedeno ideou nějaké alternativy k tomu klasickému systému.
Pracoval jsem ve Výzkumném ústavu psychiatrickém – dnes se to jmenuje Národní ústav duševního zdraví, tenkrát sídlil na pavilonu 23 a 19 v Bohnicích.Bylo nás tam pár takových alternativců – Ondřej Peč, Vendula Probstová a já. A snažili jsme se v té době (ještě komunistické) přes svaz zdravotně postižených, pod který jsme se částečně skryli, začít pracovat s lidmi jinak. V Botanické zahradě jsme měli takový domeček, kde jsme dělali rehabilitaci lidí s duševní nemocí formou práce atd.
Jakmile režim padnul, tak hned v březnu při mé noční službě (to si pamatuji, že to bylo v noci) jsme s Lubošem Krbcem a pár dalšími vymysleli jméno Fokus a založili jsme organizaci. Podařilo se nám přes Ministerstvo zdravotnictví získat poměrně rychle grant. Bylo to asi 8 milionů, což byly na tu dobu velké peníze. A tak začalo velké dobrodružství.
Kde jste s Fokusem sídlili?
V té době se problematizoval koncept jeslí. Najednou se začaly uvolňovat. Takže byly volné prostory a Fokus začínal vlastně v jeslích. Naše první správní rady byly na takových těch slamníčkách. Bylo to vše hodně amatérské a nové. Nikdo nestátní sektor neznal, včetně třeba kontrol. Takže se stala taky situace, že k nám přišli na kontrolu. My měli účetního, který byl velmi svérázný, geniální a zároveň trochu zvláštní.
A když přišla kontrola, tak byl nějak nedostupný a my jsme u něj v noci hlídkovali v pronajaté Škodovce, kdy přijde domů. A takových příhod bych mohl líčit nespočet. To byly prostě „divoké devadesátky“.
Kde jste pro svou práci brali zkušenosti a inspiraci?
Neměli jsme předtím žádný kontakt s okolním světem, nevěděli jsme, jak to dělají jinde, a tak jsme si to vymýšleli nějak sami. Ale měli jsme nějakou blízkost v přemýšlení takovým psychodynamickým způsobem v SURu. To byla tehdy jediná vzdělávací instituce, která nabízela formu individuálního psychoterapeutického vzdělávání. Pak jsme prostě jezdili autobusem do Londýna, kde jsem měl tetu a mohli jsme u ní přespávat. Nechávala nás vždycky v takovém malém pokojíčku. No, celkově nás tam živila, protože peníze tehdy nebyly. Našli jsme si tam známé - paní Edith Morganovou, která byla předsedkyní evropské pobočky Světové organizace pro duševní zdraví. A pak jsem se dostal k pánovi Jenkinsonovi, se kterým dneska spolupracuji už 30 let. Takhle jsem tam jezdil tak jednou po půl roce, protože jsem potřeboval vždy jistou dávku korekce, něco se naučit a načerpat energii, že ten jiný přístup k lidem s duševní nemocí je možný a že to není nesmysl, o co se v ČR snažíme a děláme.
Jak služby tenkrát fungovaly?
Počátek byl takový, že jsme byli zaměstnaní v tom „výzkumáku“ a v Dolákovce vznikl denní program - stacionář. Pracovali jsme na lůžkách v nemocnici (ve „výzkumáku“) a pracovali jsme v komunitní péči. Léčili jsme své lidi v nemocnici a následně jsme je doprovázeli ven. Mysleli jsme, že to tak zůstane a vytvoříme takový model pro Prahu 8. Pak se ale stalo to, že se primářem stal pan Libiger, který, se vší úctou k němu, byl hrozně rigidní člověk a měl silnou víru v biologickou psychiatrii. Byl se u nás ve stacionáři podívat na vizitu a pak mě pozval, mám pocit, někam do hospody a řekl mi: „Honzo, já tuším, že to, co děláte, není špatné, ale pod mými křídly to být nemůže.“ Takže to padlo a zpětně viděno, zaplať pánbůh za to. Protože tím mohla vzniknout paralelní kultura, která si pak procházela různé fáze hledání své identity a taky vzdáleností mezi klasickou psychiatrií a tou naší alternativní.
A jak to bylo v roce 1995, kdy vznikla naše organizace PDZ? Vím, že jste při jejím vzniku byl a měl jste na ní zásluhu...
Jak se oblast péče o duševní zdraví přesunula pod Ministerstvo práce a sociálních věcí, byla z Ministerstva také financována.
V té době 1995 se organizace Fokusů decentralizovaly, ale ten celkový balík peněz nerostl podle toho, kolik vznikalo organizací, protože byl limitovaný. A tak nastala nálada, že už se organizace nechtějí dál rozšiřovat, protože by tím pádem mohly mít problém s rozdělením financí. Což mně se nelíbilo, protože jsem si říkal, čím více organizací, tím větší tlak, i za cenu toho, že se budeme muset uskromnit. Nicméně můj pohled byl jiný, něž ostatních ředitelů.
Z tohoto důvodu jsme začali hledat nějaké další možnosti. Spojili jsme se s Holanďany a z projektu MATRA jsme vytvořili koncept vzniku Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví, které bude pilotovat trochu jinou formu vzniku dalších zařízení.
Byl jsem na výcviku, kde byl i Tonda Šimek z Pardubic a povídali jsme si, kdo co dělá. Já jsem mu říkal, že připravuji projekt s Holanďany a Tonda mi řekl: „To bych chtěl i u nás.“ Pak následně v rámci projektu MATRA vznikla 4 místa, která byla 2 roky financována z nizozemských fondů, a Pardubice byly mezi nimi. Takže jsme s Tondou byli vlastně takoví otci zakladatelé PDZ. Prvním ředitelem PDZ byl Filip Španiel, který následně odešel do NUDZu, a pak v 1997 převzal vedení Petr Hejzlar.
Ta 4 místa - Praha 10, Mladá Boleslav, Pardubice a Brno měla v rámci projektu hodně různých tréninků. Byl tam „input“ holandského myšlení, protože se jezdilo i ven za hranice. Tahle 4 místa žila dost pospolu, paralelně k Fokusům. Žili si každý svým životem, a i když se propojovali, je dodnes znát, že jsou to vlastně jiné rodiny.
Dlouho jsme mluvili o začátku služeb, tak teď zase skočíme úplně nakonec. Jak vidíte budoucnostpsychiatrické péče?
Budoucnost služeb vidím tak, že to nebude „psychiatrická péče“. Bude to „péče o lidi s duševním onemocněním“. Ten pojem „psychiatrická péče“ totiž poukazuje na model a na jednu profesi, která určuje priority a dané zájmy té profese, a nikoli priority těch všech lidí.
Takže budoucnost „péče o lidi s duševním onemocněním“: Bude multidisciplinární a bude opravdu propojená, tedy sociální, zdravotní a další služby. / Bude dominantně tam, kde ti lidé žijí. / Bude pro všechny skupiny - staré lidi, děti, lidi s drogovou či alkoholovou závislostí atd. / Lůžková péče bude k dispozici komunitní péči. To znamená, že ideálně i ta komunitní péče bude mít svou lůžkovou péči, a ne, že to bude paralelně... Je totiž evidentní, že když péče v komunitě dobře funguje, tak se potřeba lůžkové péče dá minimalizovat. Anebo že se dají hledat různé další alternativy.
Takto by mohla budoucnost vypadat...
