Podle článku 27 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením (OZP) mají lidé s hendikepem právo na práci. Jakým překážkám při naplňování tohoto práva čelí, zjišťovali výzkumníci v rámci zadání, které jim připravil ombudsman. Zaměřili se na zaměstnávání lidí s postižením především ve veřejném sektoru, například na úřadech.
Hlavní částí výzkumu byla dvě zářijová setkání – jedno v Praze a druhé v Brně. Odborníci se chtěli s využitím skupinových rozhovorů (tzv. focus groups) seznámit se zkušenostmi osob se zdravotním postižením. Jak situaci v oblasti zaměstnávání osob s postižením ve veřejných institucích hodnotí účastnice Iva Homolová, členka spolku Kolumbus, který se věnuje péči o lidi s duševní nemocí? A co se na skupinovém rozhovoru dozvěděla?
Situace pracovních pozic ve veřejné správě je podle ní špatná. Lepší je jen v Praze, kde je obecně více volných míst, ale například v Brně jsou místa často obsazená nebo se žádná nenabízí. V této sféře pomáhají neziskové organizace více než úřady práce.
Podle Ivy Homolové může člověk s invalidním důchodem jen velmi těžce získat práci na úřadech, Homolová uvedla, že „zaměstnavatel se toho spíš lekne.“ Sama má zkušenost s diskriminací i negativním přístupem ze strany potencionálního zaměstnavatele. Na jednom místě jí nebyla umožněna práce z domova a flexibilní pracovní doba, na jednom pohovoru se jí komise ptala, zda by s duševním onemocněním zvládla nabízenou pracovní pozici. Negativní zkušenost s hledáním práce na úřadech měla většina dalších respondentů. Kromě Homolové se výzkumu účastnili i další tři lidé s duševní nemocí, ti však práci ve veřejné správě nikdy nehledali.
Respondenti se shodli, že vše je o lidech. Pokud je zájem na obou stranách, pokud je vůle člověka s hendikepem zaměstnat, tak se dá na všem domluvit, musí ale chtít oba – zaměstnavatel i zaměstnanec. Část zodpovědnosti leží i na uchazeči o pracovní pozici, člověk by se měl snažit posunout a vyvíjet, což je mnohdy u některých jednotlivců problém. Někteří lidé mají strach hledat zaměstnání, protože mají obavy, že přijdou o invalidní důchod. Taková budoucnost jim připadá obtížná.
Práce, která je obvykle nabízena lidem s invalidním důchodem, je pro ně často nevhodná. Například zaměstnání na obvyklé pozici strážného je často nutné vykonávat v noci a je vhodné spíše pro tělesně i duševně zdravé lidi. Lidé s duševním onemocněním jsou přitom schopni duševně pracovat a zvládat klasické zaměstnání, zvláště ve státní správě, kde nepanuje taková hektičnost jako v komerční sféře.
Viditelná postižení – např. invalidní vozík nebo slepecká hůl budí podle Ivy Homolové více zájmu a ochoty pomoci u veřejnosti, než zdravotní omezení „skrytá“, jako jsou například duševní poruchy. Lidé o své nemoci co nejdéle nehovoří, protože mají strach, že budou automaticky vyřazeni z procesu náboru nových zaměstnanců.
Připravovaná studie může přinést hodně cenných informací. „Samozřejmě by bylo dobré, kdyby výsledky tohoto výzkumu posunuly problematiku na další úroveň – byla by dobrá metodika a školení pro státní správu. Také by bylo dobré s tímto výzkumem seznámit veřejnost v nějaké destigmatizační kampani, ale po pravdě jsem se nedozvěděla více o osudu tohoto výzkumu, než že výstupem bude výzkumná zpráva,“ uvedla Homolová.
Jak Iva Homolová poznatky z výzkumu shrnula? „Společný závěr byl ten, že se člověk s postižením musí daleko více snažit, chce- li získat takové zaměstnání a to samozřejmě dobré není. Přístup k práci by lidem s handicapem neměl být odepřen a stěžován podmínkami jak u konkurzu, tak pak v zaměstnání. Mělo by se nabízet více polovičních úvazků, možnost práce z domova a samozřejmě další specifické požadavky související s onemocněním.“¨
