Cyril Höschl je český psychiatr, popularizátor vědy a vysokoškolský pedagog. Na konci letošního května opustil funkci ředitele Národního ústavu duševního zdraví a odešel do důchodu. V rámci rozhovoru, který bude mít své pokračování, se zamýšlí například nad otázkami, které souvisí se společenskou dimenzí psychiatrie nebo s její nejmodernější podobou.
Říká se, že lidé mají předsudky nejen vůči lidem s duševní nemocí, ale i vůči psychiatrii. Dotkly se takové předsudky nějakým způsobem i Vás?
Za dobu mého působení se mne takové předsudky nikdy osobně nedotkly. Jsem si jich ale plně vědom. Když jsem se v klinické psychiatrii seznamoval s osudy pacientů, neustále jsem se s předsudky setkával. V rámci oboru to s kolegy obvykle pocítíme ve chvíli, kdy jde o distribuci zdrojů, investic apod. Stále ještě platí, že v takových momentech je psychiatrie mezi ostatními lékařskými obory téměř vždy na posledním místě. To platí celosvětově a jen pomalu se to mění.
Národní ústav duševního zdraví chce zkoumat souvislost střevní mikrobioty a schizofrenie. Na takovou myšlenku jsem narazil i v prostředí alternativní medicíny. Myslíte si, že je to slibná oblast výzkumu duševních nemocí?
Víte, na mnoho otázek se narazí jak v mainstreamovém vědeckém myšlení, tak v alternativních disciplínách. To ještě neznamená, že jsou to chybné nebo zavádějící myšlenky. Pokud jde o souvislosti střevní mikrobioty a duševního zdraví, je pro ně řada neoddiskutovatelných důkazů jak v literatuře, tak v praxi, a celá tato myšlenka nyní prožívá velkou renesanci. K ní dochází ruku v ruce s rozšířením možností využívat molekulárně genetické nástroje k mapování DNA. Probíhá výzkum mikrobioty na jedné straně a receptorových či neurotransmiterových změn na straně druhé. Určitě je to slibná oblast výzkumu duševních poruch, ale nerad bych vyvolával nadměrná očekávání, která jsou obvyklá na začátku každé módní vlny.
Někteří psychiatři si myslí, že duševní nemoci způsobila biologická nerovnováha hormonů v mozku, jiní si myslí, že je způsobují těžké životní okolnosti. Ti první chtějí léčit pomocí léků, ti druzí psychoterapií. Jaký je Váš názor, psychika nebo biologie? Otázku jsem asi zjednodušil, lze se vůbec k jedné či druhé variantě přiklonit?
Dnes již otázka, zda při rozvoji duševních poruch hraje hlavní roli psychika nebo biologie, takto nezní. Příkop mezi „práškaři“ a „duchaři“ se velmi rychle zasypává. Na jednu stranu vstupují neurovědy do klinických disciplín a na druhou stranu získává celá řada biologicky orientovaných psychiatrů psychoterapeutické a filozofické vzdělání a zkušenosti. Navíc se zdá, že hledáme-li dnes kauzalitu pro rozvoj některých duševních poruch, tak se nikam nedostaneme, nezapočítáme-li kromě biologických příčin také vlivy prostředí. Ani jedno ani druhé nám totiž kauzální odpověď téměř v žádném případě nedá, zato ve své interakci dávají v mnohém významný signál, ať už je to u úzkostných poruch, u depresivních poruch, u závislostí anebo u schizofrenie.
Ve svých článcích (například pro časopis Reflex) jste hledal společenské souvislosti psychiatrie. Říká se, že lidé by se měli poučit z historie. Měli by se poučit také z psychiatrie?
Lidé by se jistě mohli z psychiatrie v mnohém poučit, ale existuje nebezpečí psychiatrizace všedního života, jejímž jsem velkým odpůrcem. Kdybychom si naši každodennost psychiatrizovali a v podivnostech každého z nás viděli psychopatologii, tak bychom si život tak pokazili, že bychom se ve světě cítili jako v nějaké obří léčebně. Psychiatrie není věda o chodu společnosti, ale o nemocech jednotlivce. Je však pravda, že má značný společenský přesah, což se projevilo zejména v posledních dvou letech během covidové pandemie. Celý koncept psychiatrie tedy bude nutno do určité míry přehodnotit a vzít v potaz její výraznou sociální dimenzi. Dosud je však stále součástí medicíny. ¨
Jste úspěšný ve svém oboru, navíc jste napsal velké množství odborných i publicistických textů. Je podle Vás schopnost dobře psát důležitá pro úspěch v dnešním světě?
Dnešní věda je hodnocena a financována způsobem, při kterém je schopnost dobře psát zcela zásadní. Týká se to zejména odborných článků. Nevím, jestli je to úplně dobře nebo špatně, protože na jednu stranu se vlastní poslání vědy důrazem na jeden z jejich aspektů vytrácí, na druhou stranu nemáme příliš mnoho objektivních kritérií, jak při alokaci zdrojů vědecký výkon zhodnotit. Hodnotíme ho tedy podle toho, zda byly vědecké výstupy toho či onoho jednotlivce nebo toho či onoho týmu publikovány a zejména podle toho, jaký byl o tuto publikaci zájem ze strany odborné komunity.
Na co jste za svou profesní kariéru nejvíce pyšný, co se Vám nejvíce povedlo?
Na tuto otázku bych ještě před pěti, deseti lety vůbec neuměl odpovědět, protože šlo vlastně o drobečky. Ale dnes je ta odpověď naprosto jednoznačná. Největším úspěchem, na který jsem pyšný, bylo vybudování Národního ústavu duševního zdraví. Postavili jsme ho z ničeho, na zelené louce, v Klecanech v rekordním čase za rekordně nízkou cenu. Došlo k raketově rychlému vzestupu vědecké produkce ústavu téměř z nuly na slušnou mezinárodně kompetitivní úroveň.
Odcházíte do důchodu. Jaké jsou Vaše plány, budete dále aktivní, nebo budete odpočívat?
To dilema zní jinak, neboť pod odpočinkem si nelze představit nicnedělání a pod aktivitou si nelze představit otrockou práci. Doufám tedy, že budu dále aktivní, ale už jenom v oblastech, které mě baví.
