Cyril Höschl je český psychiatr, popularizátor vědy a vysokoškolský pedagog. Na konci loňského května opustil funkci ředitele Národního ústavu duševního zdraví a odešel do důchodu. V rámci pokračování rozhovoru se zamýšlí nad pokrokem v oblasti psychiatrického výzkumu.
V psychiatrickém výzkumu jste se pohyboval, předpokládám, celý život. Jak moc se za tu dobu posunul vývoj ve zmíněné oblasti?
Během sedmačtyřiceti let mého působení v psychiatrickém výzkumu se vývoj posunul v několika oblastech. V psychofarmakologii směrem k větší uživatelské přátelskosti zejména antipsychotik, značnou úlevu přinesl také příchod takzvaných kognitiv, tedy léků, které zpomalují průběh Alzheimerovy demence. Značným přínosem je pak kognitivně-behaviorální psychoterapie, jež umožňuje efektivně zvládat stavy, s nimiž jsme si v úsvitu mé psychiatrické kariéry nevěděli vůbec rady, například se jedná o obsedantně-kompulzivní poruchu a těžké fobie a úzkosti. Současné pokroky v psychiatrii jsou dány především rozvojem aplikovaných neurověd a těží z poznatků základního neurovědního výzkumu. Příkladem může být repetitivní transkraniální magnetická stimulace (rTMS), kterou lze stimulovat či inhibovat vybrané mozkové oblasti neinvazivním způsobem. Dále je to hluboká mozková stimulace, jejímuž širšímu rozšíření brání jak invazivita, tak finanční i materiální náročnost, navzdory tomu, že v některých farmakorezistentních případech působí až zázračně, i když trvalost efektu není ještě dostatečně prozkoumána. K tomu přistupují experimenty s uplatněním odlišných mechanismů antidepresivního účinku oproti dosavadním katecholaminovým hypotézám, např. využití ketaminu a jiných halucinogenů v léčbě farmakorezistentní deprese. Velký průlom ve výzkumu psychiatrických onemocnění znamenal nástup magnetické rezonance a zejména funkční magnetické rezonance. Psychiatrické využití v praxi je zatím omezené, ale ruku v ruce s poznáním morfologického podkladu velkých neuropsychiatrických poruch nachází fMRI čím dál větší uplatnění i v mapování neurobiologického pozadí duševních poruch. Ve spojení s moderními přístupy využívání virtuální a augmentované reality se nabízí v blízké budoucnosti i možnost jejího terapeutického využití v rámci fMRI feedbacku v reálném čase. Podobně při studiu demencí se uplatňuje amyloidový a tau PET a v jejich terapii kognitiva. Novinkou posledních let je měření hladin psychofarmak, jež se ukázalo být důležitým doplňkem správné klinické praxe, neboť léčebný účinek se v psychiatrii neodvíjí pouze od farmakodynamiky, ale také farmakokinetiky, jež vykazuje v populaci značnou variabilitu od nejpomalejších až po nejrychlejší metabolizátory těch kterých psychofarmak. Velkým pokrokem jsou také dlouhodobě působící injekce antipsychotik druhé generace, jež umožňují podávání až v tříměsíčních intervalech. Testují se již formule pro intervaly půlroční. To by mohlo mít značný přínos vzhledem k nárokům na uživatelskou přátelskost a adherenci v léčbě právě u psychotických pacientů. Výzkumně stále sílí role molekulární psychiatrie a studium protilátek a interleukinů působících na různé struktury či působky v mozku. Objevují se také nové nosologické jednotky pro dříve nevysvětlitelné poruchy, nyní stojící na pomezí neurologie a psychiatrie, např. NMDA encefalitida. A konečně bychom měli mít na paměti, že možná největší pokrok, i když zatím stále ještě ne zcela dostatečný, představuje změna vnímání duševních nemocí ve společnosti – destigmatizace a reforma péče o duševní zdraví, pakliže se jí jednou podaří uskutečnit.
Jak vidíte budoucnost psychiatrické péče třeba v roce 2050? Budou už schizofrenie a další závažné psychické poruchy nejen léčitelné, ale i vyléčitelné?
Schizofrenie představuje jeden z největších oříšků psychiatrie, a tak se vždy čas od času objeví optimistické futuristické vize v podobě termínu, do jakého se podaří tuto chorobu vyřešit a tedy vyléčit. Bohužel, tyto termíny se stále posouvají, takže zatímco v 60. letech se takovým obzorem jevila léta 90., později 30. léta nového století, nyní se zdá, že rok 2050 přijde dřív, než se oříšek rozlouskne. Je to mimo jiné proto, že u schizofrenie zřejmě nejde o jednu chorobu s jednoduchou kauzalitou, nýbrž o skupinu poruch, které jsou multifaktoriálně podmíněny, a na jejich rozvoji se podílí řada přídatných činitelů. Takže zatímco léčitelná je, vyléčitelná ještě asi dlouho nebude. Ale rád bych byl v tomto bodě optimistou.
