Ilustrační fotografie: Wiki commons
Lidé mohou přistupovat ke své nemoci různými cestami. Jiří Bryan se už řadu let vyhýbá antipsychotikům, a i když je to obtížné, drží se v celkem stabilizovaném stavu. Má smysl seznámit se i s jinými přístupy než klasickými, poznejte příběh Jiřího Bryana i v druhé části společného rozhovoru. Spolek Kolumbus rozhodně čtenářům neradí, aby vysazovali léky, případně je nahrazovali homeopatiky. Měli by především poslouchat svého psychiatra. Neneseme odpovědnost za to, pokud se někdo rozhodne léky vysadit.
Myslíš si, že každý člověk, který trpí duševní nemocí, se časem dostane do zdravého stavu?
Hm, co je to vlastně zdravý stav? Myslím si, že v naší společnosti, která je orientovaná na výkon a organizovaná na základě nefunkčních principů, je skutečně zdravých lidí velice málo. To, čemu říkáme duševní nemoc (aniž by se většina z nás alespoň přiblížila chápání toho, co to je duše), je podle mne spíš reakce zoufalé lidské bytosti na to, čím vším je v tomto světě obklopena a ovlivňována a s čím si sama nedokáže poradit. Kdokoli se rozhlédne kolem sebe a troufne si skutečně vidět, spatří nejenom úžasnou krásu a dokonalost přírody, ale i zkázu a zmar evidentního šílenství, kterým se už dlouhou dobu projevuje naše civilizovaná společnost. Jen skutečně odolný (dobře poskládaný) člověk to snese, křehčí se pod tím náporem zcela zákonitě zhroutí. Smutné je, že místo skutečné pomoci dostane takový člověk „nálepku“ duševně nemocný a je s ním často i nepěkně zacházeno. A mohl bych volit i silnější výrazy. Podle mne má šanci dostat se alespoň do zdravějšího stavu (tj. do stavu rozšířenějšího vědomí) pouze ten, kdo v současném systému „péče o duševní zdraví“ neuvízne zcela.
Můžeš popsat, co děláš pro to, aby se Tvůj stav zlepšoval?
Asi bych už nemluvil o stavu. Samo to slovo naznačuje, že jde o něco statického, neměnného. Sám vnímám život (i psychózu) jako nepřetržitý proces. Takže i když mluvíme o stavech, nic takového vlastně neexistuje. Mluvil bych asi o kondici. Což je cizí slovo, které sice do češtiny překládáme právě tím slovem stav, ale latinské conditio (teď nahlížím do slovníku, tak moc vzdělaný zase nejsem) znamená podmínku, ve významu něčeho smluveného, domluveného. To sloveso, od kterého teď odvozujeme, je dicere – říkat. Čili jde vlastně o to, jak se momentálně projevujeme – i psychiatr, pokud si tedy dá tu práci, posuzuje člověka především podle toho, jak se mu jeví – a jestli jsme schopni projevovat se i jinak.
Pro někoho může to, že jsem pod vlivem homeopatické léčby začal řvát, znamenat zhoršení celkového projevu. Pro mne, protože vím, že jsem dost dlouho nebyl schopen se hlasitěji projevovat, to ale znamenalo určité zlepšení. Samozřejmě ne definitivní. Je to fáze, kterou procházíme s mou ženou už nechutně dlouho a začínáme z toho být unavení. Manželka v tuto chvíli nemá sílu ani energii věnovat se něčemu jinému než svému náročnému zaměstnání a pozdnímu studiu, takže čekám, až se jí v tomto směru uleví. Ale možná se k dalšímu kroku odhodlám sám. Znamenalo by to asi vyzkoušet dalšího homeopata. Nějak jsem se k té homeopatii, přes řadu výhrad a pochybností, upnul.
Zkouším nebo spíš zkoušel jsem i jiné věci, ale to by bylo na dlouhé povídání. Jako dítě jsem přemýšlel o tom, jak se nejlépe zabít, a na nic vhodného jsem nepřišel. Tak jsem se rozhodl, že s tím počkám až po roce 2000. Nevěděl jsem tenkrát (ani nikdo v mém okolí), že jsem depresivní. Nepomohli mi s tím ani psychologové, ke kterým jsem se dostal ještě před listopadovým převratem.
Určité vnitřní pokroky jsem začal vnímat teprve v polistopadové době, kdy k nám pronikly různé terapeutické směry a techniky, jako třeba Pesso Boyden psychomotorická nebo konstelační terapie. Vyzkoušel jsem obě. První mne oklikou přes Riaps přivedla znovu do Bohnic, druhá mne bavila dlouho, ale ocitl jsem se v něčem, co už začínalo mít charakter sekty. Zásadní chybu jsem nejspíš dělal v tom, že jsem až příliš dlouho chtěl jenom zjišťovat, co všechno by mohlo „duševně nemocnému“ člověku pomáhat, aniž bych já sám měl pevný záměr se „uzdravit“.
Krátce a zjednodušeně řečeno: teď mi jde především o to, jak bezpečně a bez nevyžádané „terapeutické“ intervence zvládnout každou další nevyhnutelnou mánii a jak vydržet následnou depresi, protože moje zkušenost z terapií mi říká, že málokterý terapeut si uvědomuje, že každý psychotik je zároveň dlouhodobě neléčený neurotik.
Je pro Tebe oporou příběh Johna Nashe, který při své nemoci a při odmítání antipsychotik získal Nobelovu cenu?
Není a nebyl. Ani jsem ten příběh neznal. Viděl jsem kdysi film Čistá duše a docela mne to vyděsilo. Nepochopil jsem, že ty postavy, které John jakože vidí a baví se s nimi, jsou jen „umělecká licence“, způsob, jak dostat na plátno některé jeho vnitřní procesy. Podle mne nepříliš šťastný. Spokojený s tím nebyl ani samotný Nash, jak jsem se později dočetl. Nakonec jsem si tedy půjčil i knihu, abych se dozvěděl, jak to s Nashem a jeho „nemocí“ i „léčbou“ nejspíš bylo ve skutečnosti. I když překlad do češtiny není v některých pasážích ideální. Třeba se slovem delusions měl překladatel zjevné potíže. Dá se říct, že Nash se asi potýkal s něčím, co by se dalo označit slovem bludy, jakékoli vizuální halucinace však rozhodně popíral.
Uznáváš alternativy jako je například Otevřený Dialog, Diabasis apod.?
O alternativní přístupy k duševním potížím se pochopitelně zajímám. Potíž spatřuji v tom, že se jim u nás zatím příliš nedaří, a pokud ano, tak je jich málo a jsou stále teprve v plenkách, takže většina lidí, kteří se chtějí dát do pořádku a zbavit se psychofarmak, je stejně odkázána především na svépomoc. K dalším alternativám bych přidal ještě nadějný koncept léčby bipolární poruchy, se kterým přišel kanadský terapeut Sean Blackwell, a který jsme s Kamilou Fišerovou představili na jejím YouTube kanálu Bipolární duše. V roce 2017 Sean dokonce prezentoval výsledky své práce v České republice, ale bez většího zájmu ze strany odborníků a publicistů.
Myslíš, že se někdy dostaneš do stavu, kdy už nebudeš mít žádné psychické problémy? Nebo už se ti to podařilo?
Musím říct, že nepodařilo a že nevím. Od materialistické medicíny skutečně účinnou pomoc čekat nelze. Ta může maximálně co nejméně škodit, ale to by její protagonisté museli sami dobrovolně ustoupit do pozadí, o čemž pochybuji. V roce 2013 jsem si pro sebe přeložil z angličtiny dva článečky, které od té doby visí na mém blogu. (Jiný pohled na psychózy a Jiný pohled na schizofrenii.) Mně osobně dávají mnohem větší smysl než cokoli, co jsem prozatím na toto téma slyšel nebo četl od našich psychiatrů. Jelikož sám jsem již byl při svých manických atakách psychiatrickými intervencemi dostatečně poškozen, počítám spíš s tím, že s většími či menšími potížemi se budu potýkat do konce tohoto života. Netěší mne to, ale chci věřit, že si s tím nějak poradím, i když nedávno už to u nás doma vypadalo na rozvod. I proto si myslím, že by nebylo od věci vyzpovídat také moji ženu, která tím vším zatím statečně prochází se mnou.
