Lucie Smějsová, za svobodna Munclingerová, je členkou spolku Kolumbus a zaměstnankyní ateliéru KreAT. Podporuje lidi s duševní nemocí v jejich výtvarné tvorbě. Přinášíme rozhovor o jejích aktivitách.
1. Jste členem sdružení pacientské organizace osob s duševním onemocněním Kolumbus. Setkala jste se v této organizaci i s jinými výtvarně naladěnými lidmi? Jak hodnotíte zájem, který Kolumbus věnuje výtvarníkům se zkušeností s duševní nemocí?
Kolumbus dříve pořádal pravidelné výstavy, v Praze nabízel lidem s duševní nemocí nejen počítačovou učebnu jako doposud ale také výtvarné aktivity. V Brně pro členy organizoval výtvarný kroužek, našly se finanční prostředky na výtvarné potřeby. Kreslilo se většinou v terénu, nyní již tato aktivita neprobíhá a je to škoda. Je náročné sehnat prostředky na výstavy. V Brně se pravidelně konají samostatné výstavy členů Kolumbusu na pobočce Knihovny Jiřího Mahena v Líšni, nedoprovází je ale vernisáže. V ateliéru KreAT pravidelně pořádáme společné výstavy, a já se snažím být v kontaktu se členy Kolumbusu, aby tam byly vystavovány i jejich díla. Někteří autoři ze spolku Kolumbus začali do ateliéru KreAt sami docházet.
2. Jaké jsou Vaše výtvarné aktivity, čím vším se zabýváte?
Nejvíce se zajímám o rytectví a grafiku, nyní se čerstvě věnuji kreslení na plátna.
3. Pracujete jako asistentka handikapovaných klientů v ateliéru KreAT. Co je náplní Vaší práce?
Pracuji jako osobní asistent a doprovázím klienty do ateliéru, a když je to nutné, tak jsem jim po celou dobu jejich pobytu v ateliéru při ruce.
4. Jak šla Vaše kariérní dráha od sdružení Kolumbus po práci pro kreAT?
Spolku Kolumbus nyní schází peníze na výstavy, dříve jsem výstavy dělala pro radost klientům. Když nešťastně uhořel Jan Jakub Knýbel, tak jsem od spolku získala sponzorský dar na vernisáž (také zde to bylo přes kreAT a byla jsem za to ráda, protože jsem peníze bohužel dostala až zpětně). Každá výstava potřebuje zařídit klipsy a nějaké papíry na pasparty či pozadí, aby se to sladilo a to jsem dělala ze svého. Nebo jsem dříve dostala nějaké peníze jako pacientský důvěrník a z toho jsem musela vyjít, platila jsem pro sebe cestovné, jídlo a výstavy. Jelikož jsem dysgrafik a dyslektik tak pro mne bylo vyčerpávající vyplňování výkazů. Proto jsem ráda, že jsem začala spolupracovat s ateliérem kreAt, kde mohu podpořit klienty, mají zde zázemí a výtvarné potřeby a já dostanu materiál na výstavy i na to, aby členové mohli tvořit doma. Nemusím nic vyplňovat, vše konzultuji s ředitelem Antonínem Krejčířem a veškerá administrativa je na něm, on zcela chápe mé možnosti i nadšení.
5. Pracujete taky tak trochu jako produkční, jinými slovy se snažíte prosadit výtvarné umělce s psychickými potížemi? Jak se Vám to daří?
Snažím se povzbudit klienty, aby se jim dařilo v osobním životě i v jejich tvorbě. Někdo by řekl, že jejich rozvoj jde pomalu, ale já vidím v každém malém krůčku významný pokrok. Psychicky hendikepovaní potřebují mít pevný bod, kam si mohou zajít posedět a sdílet své pocity a taky se někdy poradit, to vše najdou v ateliéru KreAt. Slaví se tu i narozeniny klientů, je to prostě takové rodinné zázemí. Se členy Kolumbusu jsme dříve chodívali kreslit do terénu, ale ne vždy nám přálo počasí, nyní spolu chodíme do ateliéru KreAt, kde organizujeme různé vernisáže a výstavy členů. Pro načerpání inspirace jezdíme na výstavy a vernisáže po České republice i do zahraničí. Mě osobně tyto výstavy dělaly radost, ale bylo vyčerpávající vše okolo nich zařídit a udělat. Nyní mi z větší části pomáhá ateliér KreAt a je to profesionálnější.
6. Myslíte, že kvůli jejich zkušenostem mohou obrazy handikapovaných obohatit diváky?
Lidé s hendikepem můžou svým umění obohatit ostatní nejen ve výtvarné tvorbě, ale i v literatuře.
7. Je výtvarná tvorba pro lidi, kteří se potýkají s psychickými potížemi, léčivá? Více než třeba hudba? Co myslíte?
Myslím že je těžké odpovědět na tuto otázku. Nemohu posoudit, zda hudba, psaní, fotografie, keramika, sochařství, rytectví či jiná rukodělná tvorba je pro pacienty nejlepší. Záleží na daném místě, na náladě tvůrce i na celém člověku.
8. Potřebují mentálně handikapovaní a lidé s duševním onemocněním podobnou péči doprovázející jejich tvorbu, nebo každá skupina potřebuje jiný přístup?
Každá skupina potřebuje inviduální přístup, také záleží na tom, zda jde o nováčky – pro ně to je pobyt mezi cizími lidmi v novém prostředí.
9. Je náročné organizovat výstavy lidí s handikapem?
Každá výstava je náročná, potřebuje sladit, vycentrovat, zapaspartovat… Hlavní je na nikoho nezapomenout – aby každý autor měl na dané výstavě své dílo, aby mu nebylo líto, že tam není, a mohl na výstavu pozvat svou rodinu, své známé a přátele…
10. Aktuálně jste se podílela na výstavě SPOLU v pražské galerii Ambit. Co bylo smyslem akce a jak byste ohodnotila její úroveň? Akce nebyla zaměřená pouze na lidi s duševní nemocí, měli tam i tak dost prostoru?
Na výstavě Ambit v Praze jsem se nejvíce snažila povzbudit motivaci klientů k tvorbě, aby tam každý měl své dílo, aby se vše do termínu výstavy stihlo. Pouze za kreAt zde byli klienti jak mentálně handikapovaní tak s psychickou poruchou. Zjistila jsem, že mnohdy nejde poznat rozdíl mezi těmito skupinami a o to tu jde. Prostory, ve kterých jsme výstavu realizovali, jsou pěkné, vystavovat v nich bylo velmi vhodné. Samotná výstava se povedla a měla u lidí velký úspěch.
11. Podílela jste se i na výstavy v Brně v galerii spořitelny. Můžete k tomu něco uvést?
V České spořitelně na Jánské v Brně jsem vypomáhala s výstavou, sehnala jsem od autorů díla a pomáhala s občerstvením u vernisáže. Pro velký úspěch se výstava prodloužila do konce února. Jsou zde i díla Slovenských výtvarníků - je hezké, že česko-slovenské vztahy zůstaly přátelské. Takové výstavy a vernisáže se v České spořitelně konají pravidelně.
Přikládáme také fotografie z pražské výstavy.
