Lidé mohou přistupovat ke své nemoci různými cestami. Jiří Bryan se už řadu let vyhýbá antipsychotikům, a i když je to obtížné, drží se v celkem stabilizovaném stavu. Má smysl seznámit se i s jinými přístupy než klasickými, poznejte příběh Jiřího Bryana v první části dvoudílného rozhovoru. Spolek Kolumbus rozhodně čtenářům neradí, aby vysazovali léky. Měli by především poslouchat svého psychiatra. Neneseme odpovědnost za to, pokud se někdo rozhodne léky vysadit.
Kdy se u Tebe poprvé nemoc projevila a jakou měla podobu?
Těžko říct. Je pravděpodobné, že „duševně nemocný“ jsem už od narození, jen se tehdy moje kondice neprojevovala tak, abych získal psychiatrickou diagnózu. O autismu se v šedesátých letech minulého století ještě nemluvilo, ale domnívám se, že jsem se narodil jako vysokofunkční autista.
Při prvním přijetí do „léčebny“ (dnes už se jí říká nemocnice) v roce 1998 jsem byl hodně zmatený a přesvědčený o tom, že moje prožívání reality mi ukazuje pravdu o světě. Většina lidí se mi jevila jako šedivá masa zhypnotizovaných, zrobotizovaných bytostí, z níž tu a tam probleskovali barevní, živější a „probuzení“, svobodní jednotlivci. Téměř veškeré dění se přitom jakoby soustřeďovalo okolo mne. Viděl jsem děsivé zprávy v novinách a nechápal, jak mohou ostatní lidé zůstávat klidní. Nad celým světem se „stahovala černá mračna“. Blížil se konec světa, který jsem mohl odvrátit jenom já, a sice tím, že do půlnoci obejdu všechny členy naší rodiny. Že je to nereálné (matčina sestra žila v Kanadě), mi v tu chvíli nějak nedocházelo.
Byl jsem přesvědčený, že síly temnoty mi vidí do hlavy a čtou moje myšlenky. Snažil jsem se je zmást, aby nevěděly, že jsem prohlédl jejich úmysly. Navenek se to projevovalo třeba tak, že jsem strkal manželku do tramvajového kolejiště, ale pouze na oko, ublížit jsem jí nechtěl.
O své první hospitalizaci hovořím jako o nedobrovolné, i když jsem nejspíš podepsal souhlas, ale to bylo pod nátlakem a pod vlivem zahlcujícího psychotického prožívání, kdy člověk promítá svoji vnitřní skutečnost ven. A také pod vlivem aplikovaných a podávaných „léků“, které jsem tenkrát užíval. Vybavuji si, že jsem podepisoval nějaké antedatované lejstro a že mne zřízenci paradoxně neustále vyhazovali z kanceláře, dokud jsem ten papír nepodepsal. Logiku by mělo, kdyby tomu bylo naopak. Ale hledejte v blázincích a v systému péče o blázny nějakou logiku.
Musím zmínit, že k mé hospitalizaci vedlo silné pracovní vypětí a veřejná kritika mé práce v tisku. Tu kritiku jsem psychicky neunesl. Vnímal jsem to přitom fyzicky, jako ránu palicí do čela. Do těch míst, kam esoterici umísťují tzv. třetí oko. Nějakou dobu mi pak bylo velice dobře, cítil jsem, že konečně žiju a raduju se ze života. Dokud nepřišly paranoidní představy, že moje manželka telepaticky komunikuje se svými přítelkyněmi a mne do té komunikace nechce pustit. Počáteční příliv energie vystřídaly silné výkyvy a každou chvíli jsem si musel lehnout, ale nedařilo se mi usnout. Měl jsem představu, že se mám stát vládcem světa, a zároveň být i šaškem. Ve chvílích útlumu jsem si připadal jako ukřižovaný Ježíš (ale věděl jsem, že nejsem Ježíš).
Zpočátku jsi užíval léky. Jak dnes vzpomínáš na stav, ve kterém jsi v době užívání antipsychotik byl?
Nemohu říct, že s radostí. Vlastně celou tu dobu jsem se bál, že přijdu o svoje „křídla“. Což se nakonec potvrdilo. Těžko se mi to popisuje, ale vnímal jsem jakési velice příjemné energetické chvění v oblasti lopatek. Tam, kde se na obrazech spojují křídla andělů s tělem. To časem vymizelo a na mne zas dolehla veškerá tíha života. Psychofarmaka jsem dostával jen v „léčebně“ a nikdo mne nenutil užívat je i po propuštění.
Co jsou hlavní důvody, kvůli kterým nechceš užívat léky?
Tím hlavním důvodem je to, že jsem se rozhodl vyzkoušet alternativní možnosti léčby „duševních potíží“. Neříkám tomu, co se mi děje, nemoc, ale potíže. V psychiatrické terminologii převládá zmatek. Anglicky se mluví o mentálních poruchách resp. nepořádcích (mental disorders), česky o duševních nemocech. Vybavuje se mi v té souvislosti tragikomický nápis „VÝTAH JE V PORUŠE“. Pro mne důkaz, že ztratíme-li spojení s duší, vytratí se i náš cit pro jazyk. Ale „DUŠE JE V PORUŠE“ mi zní jako docela dobrý slogan.
Jsou už i vědeckými výzkumy podložené názory, že schizofrenie jako taková neexistuje, že jde o spektrum projevů a potíží, podobně jako u autismu. Někteří psychiatři říkají, že za těmito projevy je kromě určitých genetických dispozic především nějaké nevyřešené trauma, a že „schizofrenikem“ by se stal každý, kdo by musel čelit podobným životním okolnostem, jako psychiatričtí pacienti s touto diagnózou.
Jak se Tvoje nemoc nyní po tolika letech nemoci projevuje? Předpokládám, že nemáš agresivní tendence...
Tak v tom se právě pleteš. Agresivní i autoagresivní nutkání mám každou chvíli. Někdy mám silnou chuť se zabít a nemuset už existovat na tomhle světě. Tahle „touha“, se kterou žiju od dětství, se mi stále vrací (po nedávné hospitalizaci s nebývalou intenzitou), a to i přesto, že jsem už absolvoval například konstelační terapii, při které jsem zakusil, jaký pocit mi přinese rozhodnutí „dobrovolně“ odejít ze života. A musím říct, že nic hnusnějšího jsem dosud neprožil. Jenže ani tenhle prožitek mne z depresivních propadů natrvalo „nevyléčil“. To, že silně vnímám svoje emoce (radost, smutek, strach i hněv, včetně občasné chuti někomu rozbít hubu), přičítám právě tomu, že neužívám tlumivá psychofarmaka, takže mám nezatarasený přístup ke svému „vnitřnímu světu“.
Máš něco, čím nahrazuješ léky?
Ty říkáš léky, a myslíš tím psychofarmaka. Já užíval dost dlouho homeopatika, což jsou také léky, i když nehrazené v rámci našeho systému „péče o zdraví“.
Homeopatická léčba vychází z jiné filozofie než alopatická. Pro někoho jsou homeopatika v lepším případě jen placebo, v tom horším cukrové pilulky v rukou šarlatánů. Z osobní zkušenosti vyvozuji, že dobře předepsané homeopatikum pomůže víc než sebelépe předepsaná psychofarmaka. A špatně předepsané homeopatikum zas může člověka dostat do solidních potíží, i když homeopati obvykle tvrdí opak.
Naši (homeopatika užívala i moje manželka) zkušenost s posledním předepsáním nemohu hodnotit jako pozitivní. Důvody, které nás vedly k tomu, že jsme se po delší době rozhodli vyzkoušet jiného homeopata, si, s dovolením, nechám pro sebe. Ale to poslední předepsání vedlo podle mne k rozkolísání už poměrně stabilizovaného systému (systémem teď myslím dva jedince, kteří jdou životem společně), což se projevilo u manželky depresemi, jaké ještě nezažila (není depresivní typ) a u mne návratem výraznějších manických epizod a depresivních propadů.
Vše vyvrcholilo mou nedávnou hospitalizací na uzavřeném oddělení psychiatrické nemocnice, kde mi byla opět násilím aplikována psychofarmaka. Naštěstí jsem po pěti dnech této „léčebné” kúry mohl podepsat tzv. negativní reverz a odejít domů. Stalo se to letos v lednu a vzpamatovávám se z toho dodnes. Vědomí, že v téhle zemi je možné nezákonně hospitalizovat a pod záminkou léčby týrat prakticky kohokoli, mi na klidu nepřidává
