Napsali zaměstnanci organizace Fokus Vysočina.
Z webu organizace Fokus Vysočina vybíráme zajímavý rozhovor s Alenou Andršovou, která zastává v multidisciplinárním týmu Fokusu pozici psychoterapeuta. Web organizace najdete na webu http://www.fokusvysocina.cz/. Autoři rozhovoru se doktorky zeptali na její postřehy a zkušenosti z praxe.
Pro ty, kteří tento pojem vůbec neznají - co to je to vůbec psychoterapie a jaké má místo mezi ostatními službami FOKUSu?
Psychoterapie bývá popisována jako léčba pomocí psychologických metod. To skoro zavání Cimrmanovskou definicí J, ale jednoduše řešeno se jedná o setkání klienta a odborníka na duševní zdraví. Ten pomocí rozhovoru a dobře kladených otázek či úkolů pomáhá klientovi dosáhnout kýžený stav - ve výsledku se prostě cítit lépe. Klient pomocí terapie dochází k vyššímu uvědomění si souvislostí, ke změnám vnímání, myšlení, cítění a chování. Na rozdíl od psychiatra psychoterapeut nepředepisuje léky a většinou také nediagnostikuje.
Proč vlastně vznikla potřeba rozšířit stávající tým?
Velmi si vážím toho, že je náš tým multidisciplinární. Máme zde sociální pracovníky, zdravotní sestru, peer konzultanta (osobu s vlastní zkušeností s psychiatrickým onemocněním), pracovníky zajištující podporu v zaměstnávání. Všichni kolegové jsou nejenom profesionály, ale i lidsky skvělí a chtěla bych jim touto cestou poděkovat. Pokud bych se dostala do potíží, chtěla bych, aby to byli právě oni, kdo mi podají pomocnou ruku. Nicméně jedním z posledních dílků, který ke komplexnosti přístupu chyběl, byla právě systematická péče o duši. Bohužel plno psychologů v kraji je kapacitně přetíženo nebo se nevěnují přímo terapii. Termín objednání jednou za půl roku nepovažuji za efektivní způsob práce, a proto jsme začali nově nabízet i psychoterapii.
Jak psychoterapie vlastně probíhá?
Mým prvotním úkolem je vytvořit bezpečný a klienta podporující prostor – nesoudit a nehodnotit, naopak nabídnout prostředí, ve kterém se klient může cítit uvolněně s pocitem přijetí. Pro někoho to může být něco, co nikdy v životě nezažil. Už to může mít silný léčivý potenciál. Představte si, jak příjemné to je. Když vám někdo doopravdy naslouchá, má zájem, nebagatelizuje Vaše problémy, ale je ochoten je řešit. Mluvíme někdy o korektivním vztahu, který podporuje otevřenost a samozřejmě tím pádem přispívá k vyšší efektivitě terapie. Klient, který má dojem, že není hodnocen jako ve škole či od rodičů a jehož chování nikdo nekritizuje, se někdy rozhovoří o tématech, která ještě nikdy s nikým neprobíral a která byla plno let bubákem ve skříni. Při prvním setkání se seznamujeme, vysvětluji pravidla terapie a vytváříme takzvanou zakázku – tedy náš cíl. Důležitá je motivovanost klienta do změn – i když to může být zprvu nepohodlné a vyžaduje to práci na sobě, výsledek rozhodně stojí za to. Obecně platí, že čím víc klient do terapie dá, tím více dostane zpátky. Škála problémů, ve kterých může být terapie užitečná, je obrovská – od změny v přístupu, myšlení, využívání emocí, nácviků asertivních dovedností, relaxace a podobně.
S čím většinou přicházejí klienti na terapii a jaké formy terapie ve FOKUSu používáte?
Klienti přicházejí s depresemi, úzkostmi, fobiemi, časté jsou také panické ataky, poruchy osobnosti. Každý příběh je jedinečný - psychiatrickou diagnózu beru spíše jako pomocné vodítko, více mě zajímá konkrétní člověk. Klient si sám definuje, kam se chce dostat a co přesně potřebuje a má možnost si vybrat podle svých potřeb a cílů terapii individuální, párovou, rodinnou, skupinovou či svépomocnou skupinu. Měli jsme také svépomocnou skupinu pro rodiny klientů.
A jak vlastně probíhá skupinová terapie? Může být vůbec prospěšná?
Jsme sociální bytosti a většina prožitků se odehrává v mezilidském kontextu. Pro některé nácviky nebo změny chování má skupina nenahraditelný efekt. Vědět, že na problémy nejsem sám, že někdo zažívá něco podobného, zpětná vazba – to vše jsou okolnosti, které pomáhají zvládání náročných situací. Někdy máme skupiny tematicky zaměřené. Například jsem vedla skupinu s tématem sebelásky, následovaly asertivní dovednosti, otevíráme skupinu mindfulnessu. Dále běží svépomocné skupiny, které si vedou sami klienti a já jsem spíše v roli pouhého moderátora. V neposlední řadě skupiny pomáhají proti sociální izolaci například pro klienty, kteří nechodí do práce či nemají rodinu.
Teď přijde těžká otázka. Existuje vůbec nějaký osvědčený způsob jak si vybrat terapeuta?
S psychoterapeuty, psychology i psychiatry je to stejné jako s ostatními povoláními. Samotné vzdělání a délka praxe nemusí nutně znamenat osobnostní zralost a sociální dovednosti, které jsou pro tyto obory klíčové. I zde najdete úžasné odborníky, ale i takové, kteří by se spíše hodili na jinou práci - jemně řečeno. Volbu terapeuta tedy doporučuji nechat na intuici a pocitech. Z různých výzkumů vyplývá, že více než to, jaký typ terapie používají, záleží ve výsledku spíše na tom, jak si s terapeutem „sednete“. To, jak Vám je sympatický a jak mu důvěřujete.
Jenže terapie nemusí být nutně obecně mnoha lidmi přijímána. V čem mívají jiné názory a očekávání směrem k terapii?
Naše uspěchaná doba podporuje rychlé řešení, návody. I u lékaře chceme prostě nějaký prášek, který okamžitě zmírní příznaky, ale nechce se nám pracovat na dlouhodobém odstranění příčiny. Pro někoho může být práce na sobě moc dlouhá a nepohodlná. Často se setkávám s očekáváními typu: „No, tak mi poraďte, co mám dělat, mám na Vás hodinu“. Někdy na to s nadsázkou odpovídám: “Dejte si dvacet Otčenášů a třicet dřepů!“ Osobně se spíše ptám, co by jim určité řešení dalo, jaké mají emoce při myšlence na tu či onu možnost převzít zodpovědnost za svůj život – svoje myšlenky, emoce, rozhodování, problémy, to nebývá jednoduché. Život není jako matematika, kdy je výsledek vždy dobrý nebo a špatný - není černobílý. Nemám ráda ani pojem „normální“ a snažím se mu v průběhu terapií vyhýbat. Cílem není terapie tedy není „ dát klientovi rybu, ale spíše ho naučit rybařit.“ To v praxi znamená hlubší porozumění svým motivům a vlivům na své chování. Někdy si lidé myslí, že terapeut vidí lidem do hlavy, neustále ho rozebírá a diagnostikuje. Občas se objeví klient se slovy „tak mě rozeberte!“. Vlivem médií a Woody Allenovského pojetí se do podvědomí dostává terapeut jako zmatený jedinec, který položí klienta na gauč a ptá se hlavně na jeho matku. Realita je doufám dost odlišná (směje se).
Co vás na vaší práci baví a proč jste si vybrala právě tento obor?
K opravdové terapii jsem se dostala až po škole a stala se okamžitě mojí obrovskou láskou. Pamatuji se živě, jak jsem si řekla: ano, tohle přesně chci dělat! Myslím, že mám nádherné povolání, ve kterém mohu, dá-li Bůh, pomáhat ostatním. Klienti mě často inspirují. Smekám před jejich otevřeností a silou zvládat nástrahy života. Obdivuji, co všechno byli schopni překonat. Některé životní příběhy jsou opravdu silné. Psychoterapii vnímám kombinaci přísné logiky a umění; jako řemeslo, které má pevně dané hranice. Sdílení problémů je někdy náročné, ale o to větší mám radost, když se dílo daří. Učím se tak pokoře, nadhledu, trpělivosti. Mám opravdu ráda humor. Ne vždy je terapie slzavým údolím doprovázeným nelibými emocemi. Někdy klienti dokáží své problémy uchopit tak vtipně, že se společně nasmějeme. Pokud se klient dokáže dívat z nadhledu, má napůl vyhráno.
Jsou vlastně nějaké limity? Situace, kdy terapie nepomáhá?
Obecně u některých akutních stavů je potřeba nejprve medikace. Někdy má terapie spíše za cíl snížení nepříjemných emocí, narovnání vztahů k rodině a náhled než přímo léčbu nemoci.
Váš osobní cíl do dalších let?
Býti nápomocna klientům a také obecně podpořit destigmatizaci duševních onemocnění. Cílem je, aby se o psychických onemocněních a nepohodách mluvilo, aby se nešeptalo. Znáte někoho, kdo se stydí za zánět slepého střeva nebo artrózu? Někdo, kdo by to tajil? Duševní onemocnění je ve společnosti vnímáno jako stigma, i když se to se naštěstí pomalu mění. Chtěla bych poděkovat všem, kteří se na destigmatizaci jakkoliv podílejí. Pokud neprozrazuji moc, plánujeme v Pelhřimově otevřít Recovery klub, takové místo setkávání a sdílení lidí s duševním onemocněním.
Je něco, co byste doporučila lidem v oblasti duševního zdraví? Něco co nám může obecně pomoci si jej udržet?
Je důležité nebýt na problémy sám, obrátit se na někoho, komu důvěřujte. Více odpočívat, všímat si svých emocí a tomu, co nám chtějí sdělit. Nebrat život tak vážně, žít více okamžikem, hýbat se a pěstovat láskyplný vztah k nám samotným a svým bližním. Naopak za rizikové vnímám hektické tempo naší doby, tlak na výkon, věčné hodnocení, porovnávání se a přetěžování. Všimněte si, kolikrát denně si řeknete „musím, měl bych…“ a jaké emoce to ve Vás vzbudí. Budu moc ráda, když upustíme od takových zažitých vzorců. Sama ze svých zkušeností vím, jak bylo pro mě příjemné a důležité mít prostor sama pro sebe. Utřídit si myšlenky a pocity bez toho, abych byla někam tlačena, souzena či hodnocena. S nadsázkou říkávám, že až budeme brát terapii jako životní styl – v pondělí chodím na fotbal, v úterý na masáž, ve čtvrtek na terapii, abych se udržel v kondici - budu spokojena.
Už jste to naznačila v odpovědi výše. Souvisí nějak s duševním zdravím také pohyb? Dá se mezi těmito dvěma tématy najít souvislost?
Sama si život bez pohybu nedokážu představit, patří k mým velkým psychohygienickým oporám. Souhlasím s pořekadlem „ve zdravém těle zdravý duch.“ Jakákoliv forma sportu může být velmi prospěšná – od zaměření pozornosti jinam (tzv. „vyčištění hlavy“) přes vnímání svého těla a tím podporování antistresových technik „teď a tady“ přes sociální kontext. V neposlední řadě nám může sport pomáhat zvyšovat (nejenom psychickou) odolnost. U výkonových typů osobnosti jen možná pozor, aby nešlo hlavně o výkon, ale více o prožitek.
A vaše zkušenosti? Jak si Vy sama dáváte pozor na duševní zdraví?
No, kovářovic kobyla chodí přece vždycky bosa (úsměv). Dávám si pozor na přetížení a dostatečnou regeneraci. Mám sklony nabírat si více, musím být opatrná. Profesně chodím na supervize – tedy, když mám dojem, že se některý případ neposouvá a nejsem si v něm jista, využívám pomoci kolegů.
PhDr. Alena Andršová, DiS. vystudovala Univerzitu Karlovu, obor psychologie a tělesná výchova, poté obor diplomovaného zdravotnického záchranáře. Jako hlavní zdroj své inspirace a dovedností v terapii vnímá šestiletý sebezkušenostní výcvik Life dynamic, v současnosti doplněný výcvikem v KBT. Má ráda hory, vody, knihy, zvířata a lidi.
