Michal Razska se ve svém profesním životě snaží kombinovat psychiatrii a psychoterapii. V současné době se kromě psychiatrické praxe na akutním oddělení v CNS-CENTRU TŘINEC s.r.o., věnuje lektorské činnosti pro pracovníky v sociálních službách a také přednáší na téma neuropsychoterapie. Přinášíme rozhovor s touto osobností.
Lidem s jakými typy duševních potíží a nemocí může pomoci Vaše psychoterapie pod názvem K sobě? Může pomoci i při těžkých potížích?
Snažíme se pomoci lidem, kteří jsou si vědomi svých potíží, chtějí se posunout a neočekávají, že to půjde samo, nebo že dostanou jednoduchý návod. Pokud bychom se na to podívali z pohledu diagnóz, což je ve své podstatě určitá nálepka, která je někdy dobrá pro porozumění a někdy zavádějící, tak do terapie přicházejí lidi s potížemi z okruhu úzkostných poruch jako panická porucha, jiné úzkostné stavy a lidi s lehčími až středně těžkými depresivními stavy. Při závažnějších onemocněních jako např. bipolární porucha nebo psychóza jsme schopni pomoci podpůrně, pokud ale jedinec dochází současně na psychiatrii a užívá dle doporučení medikaci, pokud je potřeba. I když jsem psychiatr, nevedu v rámci psychoterapeutického prostoru psychiatrickou ambulanci. Navíc, služba není hrazena pojišťovnou, což má také svoje plusy a mínusy.
Uvedl jste, že jste psychiatr se zájmem o psychoterapii, respektive psychoterapeut se zájmem o psychiatrii. Jak jdou tyto dva obory, kdy jeden je exaktní a druhý spíše humanitní, dohromady? A nemáte pocit, že se nyní klade ve zdravotnictví zbytečně větší důraz na psychiatrii než na psychoterapii, jakoby všechny problémy měly vyřešit prášky?
To je dobrá otázka. Pro mě je to jeden celek. Když nasazuji léky, tak se ví, že způsob jeho nabídnutí souvisí jak s další spoluprací, také i s efektem. Nelze to oddělit. Nemyslím si, že psychiatrie nahlíží na potíže pouze z pohledu biologického, že vše mají vyřešit léky. Už se také jednoznačně ví, že vztah je také taková „tabletka“. Kromě toho součástí postupů léčby schválených psychiatrickou obcí jsou doporučení psychoterapie. Např. reforma psychiatrie se v současnosti snaží právě o posílení pozice sociální pomoci, přímých rozhovorů a úpravu systému tak, aby byla péče více dostupná a omezily se množství hospitalizací na nejnižší nutnou dobu. Samozřejmě každá změna je velmi náročná, ale pozitivní je, že probíhá. Také obraz tendence řešit „vše“ léky není pouze na straně zdravotníků, ale mnoho lidí odmítá psychoterapii, přímo žádají o léky, které se my naopak snažíme omezit. Velký problém je závislost na tzv. benzodiazepinech jako neurol, rivotril či diazepam. Co se týče psychoterapie, tak ta si v současné době v Čechách hledá svoje místo a posiluje svojí pozici. Probíhá silný proces, kdy je mnoho snah, aby psychoterapie byla dostupnější a mohli ji provádět lidi bez zdravotnického nebo psychologického vzdělání. Souhlasím s názorem, že psychoterapie je natolik specifický obor, že si zaslouží být samostatnou jednotkou se svým klinickým a vědeckým zázemím. Spíše je to otázka lidských zdrojů. Vemte si, kolik času je potřeba k předepsání léků a kolik k provádění psychoterapie. Tím si vysvětluji určitou diskrepanci.
Co si myslíte o metodě Open Dialog, která se snaží vyléčit závažné psychiatrické nemoci spíše přes rozhovor, přes specifickou psychoterapii?
Nemám s tím osobní zkušenost, ale moc tomu fandím. Co vím, jedná se o přístup k lidem, kteří procházejí zkušeností psychózy. Nemám informace o tom, že by se to využívalo u jiných závažných psychických onemocnění jako např. bipolární porucha nebo těžká deprese. Vím o Zahradě 2000 v Jeseníku a o dalších snahách v rámci terénních týmů. Věřím, že s pomocí rozhovoru lze mnoho udělat a člověka s psychotickou zkušeností „přivést“ zpět. Jen jsem velmi opatrný k paušalizaci. Je mnoho forem psychózy a závažnější formy se z mého pohledu bez medikace neobejdou. Bojím se však vyjadřovat k tomu, že by to bez nich nikdy nešlo… takže tzv. otevřenému dialogu moc fandím a vážím si lidí, co se do toho pouštějí! Moc bych si přál, aby to bylo více finančně podporováno.
Dalajláma říkal, že západní psychologie se snaží pomoci, když se vyskytnou v životě pacienta potíže, ale nezabývá se tím, jak dosáhnout pozitivních psychických stavů, štěstí apod.? Souhlasíte s ním nebo máte jiný názor?
Existují preventivní programy, pozitivní psychologie, jejímž reprezentantem je Abraham Maslow, transpersonální psychologie, psychoterapie zaměřená na řešení. Existují výzkumy, které se intenzivně zabývají tzv. stavem „flow“, kdy jsme skutečně šťastní. Jsem opatrný v rozdělování. Je pravdou, že např. psychiatrie se více zabývá diagnostikou patologických stavů a z této povahy věci se více zaměřuje na negativní stránku života a problémy než na tu pozitivní. Ale např. teď u nás vyšla publikace, která se zabývá prevencí a zdravým životním stylem v souvislosti s psychikou pod názvem „Duševní zdraví a životní styl“. Buddhismus je znám tím, že svojí pozornost, kromě jiného, věnuje rozvíjením pozitivních stavů mysli a velice si vážím vhledu, který jeho tradice přináší. Nicméně z mého pohledu „psychologie“ zkoumá i toto. Např. v současnosti se rozmáhá tzv. třetí vlna kogitivně-behaviorální terapie, která zahrnuje přístupy mindfulness a ty vycházejí ze zmíněných východních tradic. Není jedna západní psychologie a její výzkum je velmi široký.
Může fyzické cvičení, jóga nebo fyzická práce třeba na zahradě pomoci s úzdravou lidí, kteří se potýkají s duševním onemocněním?
Určitě. Jsem instruktor jógy právě kvůli tomu, že sám vnímám její vliv na tělo i psychiku. Tělo a duši nelze oddělit, je to jeden celek. A s přibývajícími lety vidím, jak fyzická práce i cvičení jsou pro naše zdraví důležité.
Mluví se o takzvaném zotavení z duševní nemoci. Jste zastáncem myšlenky, že něco jako dlouhodobá úzdrava je možné? A čeho podle Vás musí pacient dosáhnout, aby bylo možné hovořit o zotavení?
Zotavení je termín, který si představuji tak, že i přes onemocnění, které je chronické a může omezovat některé moje oblasti života, jako např. psychóza, nacházím smysl, nevzdávám to, měním své hodnoty tak, abych si život přes tento úděl užíval. Je to o přijetí nemoci jako součástí mé cesty a vlastně uvědomění si hlubokých hodnot, které mohu žít. Myslím, že základní podmínkou je schopnost přijmout svojí nemoc, porozumět jí a převzít zodpovědnost za svůj život.
Myslíte, že dlouhodobá psychoterapeutická práce může alespoň zmírnit těžké psychické poruchy?
Určitě. Věřím, že každá podpora je dobrá. Jen je třeba zvažovat, který terapeutický směr je pro daného člověka vhodný.
Co si myslíte o tom, že spousta Čechů má předsudky vůči lidem s duševním onemocněním? Čím je to podle Vás způsobeno? A dá se s tím něco dělat?
Bavíme se o stigmatu. Velkou roli v tom hrají média, která jsou zodpovědná za obraz duševních onemocnění. Také je to náš hluboký strach z neznámého. A navíc bezmoc, kdy nevíme, jak s lidmi, kteří jsou nemocni, mluvit, jak s nimi jednat. Co se s tím dá dělat? Informovat veřejnost, a opět v tom mohou pomoci média. Mluvit a ještě jednou o tom mluvit. Když mrkneme na procenta, tak minimálně každý pátý z nás má nějaké potíže, a věřím, že skoro každý z nás měl nějakou náročnou životní epizodu, kterou by se dalo pod nějakou diagnózou zařadit. Takže je zcela normální mít duševní onemocnění.
